Cesta je cílem

23.07.2020

Když si vytyčíme cíl, tak se ženeme jen za cílem a věci kolem nevnímáme, jsme jako buldozer. Pokud tím cílem je cesta jako taková, tak ta nám nabízí cílů vícero, které se po cestě nacházejí a které nás potkávají když po ní jdeme... můžeme zahnout doprava, či doleva, zajít se podívat na rozhlednu, rozhlédnout se po kraji a jít zase zpátky, aniž by tě to nějak omezovalo. Máme na to spoustu času, neženeme se stále jen vpřed. Proto se hoďte do klidu, aby jste si tu cestu mohli řádně a náležitě vychutnat.Příklad: cíl je například nové auto... ženete se za tím a unikají vám věci kolem... cesta vám také nabízí auto, sice ne nové, ale auto a vy do něj můžete nasednout a nemusíte, máte vždy na výběr... zda vás to zaujme či nikoli.... takto se budete hnát za novým autem a až tam dorazíte, tak zjistíte, že to byla marná práce, protože už takovéto právě nechcete, či že ho už prodali... Totéž se dá říci o vztazích v rodině... cílem může být spokojená domácnost, což je cesta, ale oproti tomu naditá kasa v domácnosti, či hypotéka na dům je cíl...

Jinak další věc je přehodnocení cílů na cestu, aby vás ta cesta k těm cílům dovedla... nemusíte se jich vzdávat, ale neměly by být pro vás závazné, jako že když nebude, tak se zhroutí svět... To těšení se z maličkostí na cestě kterou právě procházíte je dobrý začátek... takto se máme těšit ze všeho, co nás právě potká, jak už z toho dobrého, tak i z toho špatného, protože, když se ohlédneme zpět, tak právě to dobré i to špatné způsobilo to, že teď tu jsme živí a zdraví, máme sílu psát, přemýšlet atd. je to výslednice toho všeho, takže je dobré naučit se děkovat za vše, protože vše co bylo je tím, co je teď...

"Život bez vyšších cílů je jako smrt či umírání zaživa..." (Seneca)


Seneca to myslel tak, že si vytyčil cíle a podél nich pak šel... nešel za jedním, ale za vícero, ty mu ukazovaly cestu... jako bójky v moři, či přibližovací světla na letišti... z každé strany jeden cíl a před sebou také cíle... ale není nutné dosáhnout vždy 100% všech cílů, ale udržet si tu cestu, po které právě jdeme... ty cíle jsou jen jakýmsi mezníkem. Když se totiž budeme hnát stále za cíly, tak budeme lítat z jedné strany na druhou a nevychutnáme si tak tu cestu... vždyť ke štěstí stačí málo a co se nepovedlo dneska, může se povést zítra... nikdy neříkejte nikdy... nic není nemožné... někdy se náhoda vyvrbí tak, že nestačíme valit bulvy, jak se vše seběhlo a jak je možné, že nás právě potkalo takové štěstí, že ten cíl, za kterým jsem se plahočili celý život nám byl stále na blízku, jen jsme si toho pro cíl samotný nevšimli...

Jak už jsem psal... někdo má rád honění se za cíly, tedy skákat z jedné žárovičky na druhou zleva doprava a obráceně, zmateně běhat po letišti za každou zrovna rozsvícenou žárovičkou, někdo jde raději někde uprostřed a kochá se z toho mála, co mu život přináší, vždyť je přeci tak krásné se každé ráno probudit a zjistit, že zase můžu někomu pomoci, či poradit, že mohu dýchat... proto má můj život cenu a není zatracen, až cenu mít nebude, tak zemřu... chci tím říct, že se máme radovat z každého okamžiku, který právě prožíváme, a který se děje právě teď... vždyť to co se děje je jen díky tomu, že jsme byli na té své cestě vytrvalí... každý jednou narazí na člověka, o kterém si bude myslet, že je jeho idolem, ztělesněním všech jeho ideálů a půjde v jeho stopách... od toho jsou ideály, aby se šlo v již vyšlapaných stopách, aby jsem tu cestu nemuseli prošlapávat sami... to nám dopomáhá k tomu, že víme kudy jít a čemu se vyhnout... najděte si v životě taky takový ideál, klidně i více, a jděte v jeho stopách, uvidíte, že se vám půjde mnohem lépe... protože ta cesta je už prošlapaná...

Ještě by jsem dodal, že když takto budeme proplouvat životem a necháme cíle, aby plynuly k nám, tak se nám začne daleko více dařit... jsou dva způsoby jak dosáhnout cíle, jedna je na cíl se upřít a jít za tím stůj co stůj až do roztrhání těla a druhá nechat jej připlout až bude vhodná doba (což my vědět nemůžeme, kdy ta dobrá doba nastala, to ví ten nahoře)... až budeme připraveni, tak se cíl dostaví... musíme ale toužit a nejen toužit, to nestačí, musíme věřit, a vizualizovat si to, představovat si, mít živou představu, že už to máme, či vlastníme, jedině tak dokážeme myšlenky změnit v čin... třeba se nějakou dobu nebude dít nic, ale postupem času když se na to takto budeme stále soustředit se daný cíl přiblíží natolik, že pak nám daná myšlenka proběhne hlavou a my zjistíme, že jsme od cíle ne na stovky mil vzdáleni, ale že je cíl pomalu na dosah ruky, stačí tedy jen dočkat toho správného času... i nic nedělání má své dobré stránky... člověk si odpočine a nabyde nové síly do dalšího boje s osudem... ostatně my nevíme, co nám osud připravil. Ani já teď ještě nevím, co bude příští věta. Píšu to tak, jak mi to jde pod ruku a třeba právě ta další věta ovlivní tisíce dalších lidí, co si to přečtou... Vždy je tu šance, že něco bude lepšího, že se náš život změní k nepoznání, když zrovna kápneme na nějakého moudrého člověka. A stačí k tomu jen jediná věta, aby jsem otevřeli oči a dosáhli osvícení... Ten kdo hledá, ten nalezne, ten kdo nehledá, nic nenajde...

Když se teď podíváte na obrázek, tak zjistíte, že cesta za cílem pokračuje a že cíl je jen jedna část z té vaší cesty, malá útěcha, že jsme dosáhli něčeho, kdežto, když se budeme radovat pro cestu jako takovou, tak budeme mít vždy lepší náladu a to trvale, protože cíle pro nás budou bezpředmětné.