Děti Krakatoy - Na lodi

01.09.2020

Musel jsem se zklidnit, než jsem mohl pokračovat dál. Trvalo to pomalu půl hodiny, než jsem se jakž takž uklidnil. Thomas trpělivě čekal...
"Víte, byli jsme natěšení všichni a měli velikou naději, že se dostaneme z dosahu technokratů. Ještě aby ne. Žít tu bylo obtížné. Však jsem vám to už říkal."
"To sice ano, ale jak se zdá, tak všichni neměli to štěstí uniknout, Edgare."
"Radši, aby nás zavřeli do konce života do vě... ze... ní..., než-li to... to..." a zase jsem pomyslel na tu hrůzu.
"Vyvázl jste živý a to je důležité. Svět se musí o tomto dozvědět!"
"Co je mi po světě, když má žena i ostatní už nejsou naživu..."
"Třeba to, aby další už stejnou chybu neudělali."
"A jak to asi dostanete do mých dřívějších končin? Ha?"
"Má vláda to nenechá jen tak, uvidíte..."
"To bych opravdu rád viděl, ale je to jen vaše zbožné přání. Těžko se vám podaří zarazit tuto nestvůrnost, a i kdyby, zas byste proti sobě měli technokraty a ty se své vlády jen tak nevzdají."
"Myslím, že nemáte tak úplně pravdu, ale nechme toho... Pojďme pokračovat v tom vašem příběhu. Jak jste se nalodili?"
"Nalodění proběhlo v noci ze čtvrtka na pátek. Prvně nás naložili do velké obchodní lodi do podpalubí. Bylo nás tam asi sto..."
"Říkal jste něco o člunu, ne o obchodní lodi..."
"To bylo až později. Zavřeli nás do místnosti bez oken. Jen co jsme se všichni nalodili, tak nad námi zavřeli poklop zarachotil klíč a my jsme byli zavřeni jako prasata, bez záchodu, bez vody, bez ničeho..."
"Edgare, mám strach!" zaznělo mi neznatelně u ucha.
"Neboj se Helen," a při těch slovech jsem ji pevně stiskl za ruku. Opětovala můj stisk a přivinula se mi ke hrudi. Těžce dýchala, jelikož tu bylo málo vzduchu a pach z výkalů z rohu se linul celým podpalubím.
"Verusi, jak jste na tom, máte dost vody?" drbl jsem do Veruse, co seděl vedle mě.
"Zatím ano, ale nevím, na jak dlouho nám vydrží. Také pijte po kapkách."
"Pravda, budeme taky šetřit, kdo ví, kdy uvidíme zase někoho zvenčí."
"Jak dlouho jste tam byli?"
"Odhaduji to tak na týden, dva, jelikož pár lidí to nevydrželo a zemřelo. Hlavně proto, že si nevzali s sebou jídlo a dostatek pití."
"To jste se nepodělili?"
"I podělili, ale ti co měli slabé srdce a astma to vedro a pach výkalů umořil k smrti."
"Tak, další je už po smrti. Haló my chceme ven!" zahalekal z plných plic jeden na opačném konci podpalubí."
Ticho a šplouchání vody mu bylo odpovědí. Nedovolal se nikoho.
"Všichni tu pochcípáme jako krysy."
"Ale ne, jen měl slabé srdce..." odvětil někdo.
"Prostě to nevydržel," odpověděl další.
"Bože, Edgare, my zde zemřeme..." ozvalo se od Helen.
"Uklidni se miláčku, pokud by nás chtěli zabít, tak by to už udělali," snažil jsem se Helen uklidnit.
"Aha... a dál?"
"Co dál? Už tohle ve mně vzbudilo pocit, že jde o nějakou lumpárnu. Ve mně se už cosi klubalo, cosi, co předvídalo katastrofu... bože..." a zase jsem si vzpomněl na ta hořící těla. Celý jsem se rozklepal, že jsem nemohl ani mluvit.
"To jste tam byli opravdu dlouho. Mohl byste mi, Edgare, povědět víc o plavbě?"
"Není co... Plavili jsme se potmě, nebylo vidět ani na ruce. Jen bylo slyšet šplouchání vody kolem trupu, jak si loď razila cestu vlnami. Čas se vlekl a já měl pocit, že se plavíme už několik měsíců."
"Neměli jste snad hodinky?"
"Ne i ty nám sebrali, jako všechno ostatní, tedy kromě jídla a pití."
"Jak jste tedy mohl odhadnout, že to byly dva týdny, co jste se plavili?"
"Dle vody, co jsme měli u sebe. Vždy jsme se "po ránu" napili a pak celý den nic. To bylo jediné naše časové měřítko."
"To jste se ale klidně mohli plavit déle a také i kratší dobu," oponoval Thomas.
"To je pravda. Ale být to dýl jak dva týdny, tak nám voda nevydrží."
"Pojďme tedy dál. Kdy jste se dostali na palubu?"
"Bylo to jednoho slunného dne, uprostřed oceánu. Už jsme ani nedoufali, že se dostaneme ven, a že v té díře všichni pochcípáme, když tu nad námi zarachotil klíč a poklop se otevřel. Naše oči zvyklé na tmu se s nesnesitelnou palčivostí přivřeli a my hleděli vzhůru k poklopu jako k nějakému zázraku. Kapitán lodi nás vyzval, že můžeme vyjít na palubu, jelikož už tudy žádné lodě, ani pobřežní hlídky, nejezdí."
"Byl to jistě skvělý pocit..."
"Jak se to vezme, někteří za tu dobu, co jsme byli zavření zaplatili životem, ale my zbylí jsme měli radost, že už je to nejhorší za námi. Jaký to však byl omyl..."
"Co se dělo dál?"
"Na palubě byl klid, plavčíci byli rozvěšení po ráhnoví a ostatní námořníci měli svoji práci. Nás několik přeživších si nikdo nevšímal. Jen nás kapitán upozornil, ať se nikde nepleteme. Byl to najednou nádherný pocit, cítit vítr ve vlasech, šumění vody..."
"Co se stalo se zemřelými?"
"Ty námořníci zabalili do prostěradel a hodili do moře... Žraloci se o ně jistě postarají - zavtipkoval kapitán. Ale mě do smíchu nebylo, stále jsem měl špatný pocit, ale má žena a její objetí vše odsunulo kamsi v dáli."