Děti Krakatoy - Nalodění

11.09.2020

I když mi hlavou vířily další myšlenky, tak jsem se s Thomasem pustil do mapování onoho původního příběhu. Tentokrát u toho byla přítomna i Nikol, která mě s nepředstíraným zájmem poslouchala. Pohodlně jsem se usadil a začal.
"Vypluli jsme z ostrova a já se konečně dostal na loď," začal jsem vypravování, ale hned jsem byl přerušen Thomasem.
"To byla ta samá?"
"Ne, ne, nebyla. Tahle byla už od pohledu jiná."
"Jak vypadala?"
"Na přídi měla nápis Černý vítr. Jak jsem se později dozvěděl, byla pojmenována po prachu ze sopky, který na ni vždy utkvěl, když kotvila za zátokou."
"Takže máme alespoň něco málo. To nám usnadní pátrání," mnul si ruce Thomas.
"Jak se to vezme. Osobně v tom mám velký zmatek, ale povím vám co vím. Třeba z toho něco vytáhnete... Nevěděl jsem co bude. Jak se mám chovat v této situaci? Co mám říkat? A tak jsem usoudil, že budu hrát blbého, nebo přinejmenším si vymyslím něco o rvačce, a že jsem se praštil do hlavy. A jen co jsem vyšplhal po provazovém žebříku na palubu, už u mě byl kapitán..."
"To je dost, že už jsi tu Simone!"
"Jistě, pane."
"Copak, jakýpak pane? To jsi se Simone přihřál na sluníčku, nebo co?" a kapitán i všichni okolo se rozesmáli.
"To sice ne, ale na ostrově došlo ke rvačce a já se zachránil jen tak tak. Jen se podívejte, jakou mám na hlavě bouli..." a ukázal jsem mu na vyvýšeninu na své hlavě, kterou jsem tam měl od dětství.
"To je jasné, praštili ho a dostal okno," vykřikl se smíchem Lukas - malý vyzáblý chlapík s knírem pod nosem.
"Jen se směj, mě do smíchu vůbec nebylo!" okřikl jsem onoho protivu.
"Lukasi, nech toho, je vidět, že asi dostal slušnou ránu, vždyť se s náma ani pořádně nepřivítal. Pojď Simone, zapijem to a vy chlapci si dejte s námi taky. Dneska se to hodí. Konečně jsme se jich zbavili," a kapitán nechal vyvalit z podalubí sud s kořalkou. A tak se chlastalo a chlastalo až do rána. Nutno dodat, že jsme prvně vypluli na širé moře, dál od těch míst.
"Věděl jste kam plujete?" optala se Nikol.
"Ne, to jsem nevěděl, ale díky pitce jsem poznal všechny zloduchy na lodi," a snažil jsem se rozpomenout na jména, která jsem Thomasovi postupně diktoval.
"Víc nevíte? Jsou to všichni?"
"Asi ano, víc jsem jich za tu dobu neviděl."
"Tak to nebude tak těžké. Takováto velká parta, to se hned tak neutají. A co loď? Jaké ona měla poslání, mimo to, že vás měla vyzvednout?"
"Byla to rychlá poštovní loď, s vysokou úzkou přídí proti velkým vlnám, jak je rozrážela velkou rychlostí," snažil jsem se ji popsat co nejlépe jsem dovedl. Nikol ji mezi tím nakreslila a já ještě doplnil detaily.
"To je skvělé! Teď máme přesný popis jedné lodi a ti zlořády jistě brzy najdeme. Takovýchto lodí není mnoho."
"To máte pravdu, Thomasi, ale zapomínáte na jednu dost podstatnou věc," podotkla Nikol.
"A to?"
"Stalo se to před skoro pěti sty lety. Ta loď je už dávno někde ve šrotu, či jako dřevo spálené na podpal," dedukovala Nikol.
"To nevadí. Lodní deníky se ukládají a archivují už od masakru El dela Nota," prohodil Thomas směrem ke mě a ještě doplnil: "Víte, co se stala ta strašná událost se zmizením několika lodí a následných masových vraždách, došlo, jak jistě Edgare víte, na dohodu mezi přímořskými státy, že se vše bude dokumentovat a ukládat do centrálního archivu."
"Ano, to slyšel jsem o tom, ale důsledky jsem neznal. Takže to v podstatě pro vás bude hračka, když to tak vezmu."
"Hračka ani ne, budeme muset projít celou řadu dokumentů, ale šance jsou veliké," usmál se Thomas.
"Vidíte, to jsem nevěděla, že něco takového existuje," podivila se Nikol.
"Nikol, jsi naživu teprve krátce a ještě jsi se se vším úplně neseznámila, ale za pár let už budeš znát vše," připomínal ji Thomas.