Děti Krakatoy - Není úniku

07.09.2020

"Edgare, no tak, proberte se!" slyšel jsem jakoby z dálky. Jen jsem rozmazaně viděl Thomase, jak se nademnou sklání. A z nenadání na mém obličeji přistála sprška vody. To mě probralo alespoň tak, že jsem mohl mluvit.
"Co, co, co se stalo?" blekotal jsem.
"Asi ta whiska na vás byla dost silná," načež se Thomas uculil a poplácal mě po rameni.
"Whiska? Jaká whiska?" nechápal jsem.
"Ta co jsem vám nalil, ta dvacetiletá... už si vzpomínáte?"
"Vůbec nic si nepamatuji... mám v hlavě zmatek a bolí mě za týlem..." vysoukal jsem ze sebe.
"No při tom pádu jste se pořádně praštil do hlavy. Asi máte otřes mozku. Zavolám doktora..." a Thomas začal vyťukávat číslo.
"Jen to ne, žádní doktoři!" najednou jsem se neuvěřitelně rychle probral. Doslova jako by do mě vjela elektřina a vyskočil jsem na nohy.
"No, dobrá, tak se hned neplašte, ale někdo by vás měl prohlédnout."
"To počká. Řekněte mi něco, Thomasi, ale upřímně, žiju? Je tohle realita?"
"Vidím, že doktor bude třeba..."
"Ne, ne, víte, jak jsem omdlel, tak..." a slova mi uvízla v hrdle. Co když je Thomas taky jedním z nich? Navíc androd... Co když... ani nedomyslet!
"Tak?"
"Ále nic," prohodil jsem ledabyle a snažil se rozhovor zahrát do autu. Moc se mi nevedlo a tak Thomas pojal podezření, že něco tajím. Ano, tajil jsem, tu druhou hrůzu. A tak jsem se rozpovídal o příběhu, kvůli kterému jsme se sešli, dál...
"Verusi, Ikaro, támhle je pevnina, po vaší levici... Tam je naše spása!" křičel jsem na Veruse a jeho ženu.
Plavali jsme, co to šlo. Břeh byl vzdálen sotva sto metrů, ale mnohé spodní proud odnesl na širé moře. Kdo ví, třeba se zachránili a unikli tak strašlivé smrti, která měla ostatní potkat...
"O co přesně šlo?" na Thomasovi bylo vidět, že je celý netrpělivý.
"Ta pevnina, kam jsme doplavali byl vlastně ostrov. Zprvu se zdálo, že nám přeje štěstí, ale při bližším ohledání jsme zjistili, že je lávového původu a taky že ano. Zanedlouho se z nedaleké hory začal valit, z postranního kráteru, proud žhavé husté lávy."
"Panenko na nebi!"
"Ano, byli jsme v pekle a ihned to všem došlo. Láva se valila sice pomalu, ale nebylo úniku. Najednou se voda v moři začala vařit a my neměli jedinou možnost, jak se dostat pryč. Na nic nebyl čas. Teď šlo o to uniknout před tím nejhorším. Lidé se rozutekli do všech možných stran. Jen my čtyři jsme zatím pozorovali to dílo zkázy, které se k nám blížilo..."
"To mi chcete namluvit, že jste tam jen tak stáli?" podivoval se Thomas.
"Ano i ne. Oba dva, já i Verus, jsme byli zkušení zálesáci. Ale tohle jsme ještě nezažili, kdo by taky ano. V první chvíli chtěla Ikara vyrazit také a dát se na útěk, ale Verus ji stačil chytit za ruku a už ji nepustil. To bylo prozatím její štěstí. V podstatě jen prodloužil o několik minut její život. Bylo to skoro zbytečné, ale to jsme nevěděli. Snažil jsem si vzpomenout, jak pevnina vypadala z dálky. Věděl jsem, že je tam jakási zátoka. Tak jsme se nakonec rozhodli, že se tam vypravíme. Protože tam bylo ono nebezpečí lávy nejmenší. Vědět, že se z nich nevrátí už nikdo, tak rovnou do té lávy skočím a nebudu se ohlížet na nic..."
"Nevrátí? Proč? Co se stalo?" vyptával se Thomas.
"Dali jsme se do běhu. Bylo otázkou času, kdy nás láva dožene a tak se taky i stalo. Byli jsme jen asi dvacet metrů od zátoky, když jsme narazili na lávový proud. Ostatní už láva sežehla, slyšeli jsme jejich výkřiky, ale nedalo se nic dělat. A nás zbylé čekal podobný osud..."
"Verusi, tudy se jít nedá, jsme odříznuti. Za chvíli nás dožene hlavní proud!" křičel jsem na Veruse, který se snažil přiblížit k proudu a rukou testoval, jak je ta láva moc horká, zda by se dala přeskočit.
"Tudy nemůžeme, je to moc horké... Co druhá strana?"
"Tam tudy to šlo?" vyptával se Thomas.
"Ani jsem nestačil odpovědět, když se pod námi zatřásla zem a něco v ní zadunělo. Vypadalo to, že sopka každou chvíli musí bouchnout. To už by bylo po nás veta stoprocentně. Kdysi jsem se o sopky zajímal, protože se mi o nich neustále zdálo a tak jsem věděl, že by nás i pouhý popílek sežehl, ani bychom nemrkli. A když ne popílek tak následně žhavá tryskající láva... Nebyl čas uvažovat. Museli jsme z dosahu. A východiskem byla právě ta zátoka. Na druhé straně byla ztuhlá krusta z dříve protékající lávy. Zkusil jsem na ni opatrně šlápnout. Nic. Držela, ale bylo mi divně, protože jsem cítil, jak se pod ní cosi pohybuje..."
"Tekla pod ní láva, že ano?!"
"Přesně tak, ta krusta byla dost silná, aby se na našlápnutí nepropadla. Tak jsme to zkusili. Prvně já. Pomalými kroky jsem našlapoval až se dostal na pevnou zem. Po mě šla Helen. Těžko říct, co se vlastně stalo a proč. Sotva došlápla na pravou nohu, tak se krusta prolomila a ona se propadla přímo do toho pekla. Bože..." sotva jsem to dopověděl, tak mi vytryskly slzy. Nebyl jsem dalších deset minut schopný slova. Thomas mi nalil vodu a pokoušel se mě uklidnit. Ruce i nohy se mi při tom pomyšlení na tu hrůzu znova začaly třást jako tehdy... Sotva mě Thomas uklidnil, tak jsem začal vzpomínat dál.
"To muselo být pro vás hrozné!"
"Ano, bylo... vykřikl jsem jen: Helén, né! - to bylo poslední, co asi slyšela. Pak si ji vzal spodní proud lávy. Verus to chtěl přeskočit, ale neuvědomil si, že když plnou vahou dopadne rovnýma nohama na tu lávovou krustu, tak se to s ním musí jisto jistě prolomit. A taky že ano. Ikara nebyla schopná slova, ani pohybu. Stála tam a v očích smrt, jak se na ni láva valila. Taky neunikla. Bylo mi vedro od lávy a tak jsem musel chtíc nechtíc ustoupit. Měl jsem sto chutí skočit za nimi, ale cosi mi říkalo, ať ještě chvíli počkám a rozhodnu se pak, jen co se uklidním. Uklidním... Dá se člověk vůbec v takovéto situaci uklidnit?"