Děti Krakatoy - Nepříjemnosti

16.09.2020

Chvíli jsem na tím Nikolčiným dotykem přemýšlel, ale pak jsem tu myšlenku zapudil a jal se vyprávět příběh o sopce a pouti po moři dál...
"Jak jsem u té pitky zjistil, tak jsme měli namířeno do Indie - do jednoho malého přístavu. Kapitán i posádka byli celí rozjaření z pití a jelikož jsem toho moc nepil a pil jen na oko, tak jsem se mohl po lodi porozhlédnout o něco více," začal jsem své vyprávění.
"Nepil jste? To jim to nebylo divné, že máte stále plno?" optal se Thomas.
"Ale kdeže, pocházel jsem kolem zábradlí a vždy upustil pár loků do moře," vysvětloval jsem Thomasovi a Nikol.
"Takže jste je vlastně tahal za nos. To je dobré. Už podruhé jste je oklamal! Tomu říkám dobrý den!" a Thomasovi se rozjely koutky u úst, jak se ušklíbl.
"Neměl jsem na výběr. Musel jsem hrát Simona a pak. Musel jsem také zjistit, jaké je mé poslání na palubě. Co jsem se dozvěděl, tak Simon byl prach obyčejný plavčík. Taková holka pro všechno a jelikož jsem byl celkem zdatný v mnoha oborech a vyznal se, tak mi jeho hraní nedělalo velké problémy. Vžil jsem se do jeho situace a snažil se napodobit některé jeho zvyky..." a na chvíli jsem se odmlčel.
"Napodobit zvyky? Jaké?" otázala se Nikol.
"Například se drbal na šošolce a neustále si česal fousy příručním hřebenem... což mi dělalo občas problémy, ale pak jsem si na to jakž takž navykl. Osobně jsem se byl zvyklý drbat se ve vousech na bradě a tak mi sem tam ujela ruka, načež se ten, kdo to uviděl, dost podivil... Jak jsem se totiž doslechl, tak Simon si na vousy rukou nesahal ze zásady. Věřil, že mu to přinese smůlu a tak, když viděli mě, jak se sem tam podrbu rukou, tak začínali mít čím dál větší obavy z toho co přijde... Už i proto, že když se tak dělo, tak je vždy, jak jsem se dozvěděl, čekaly nepříjemnosti."
"Takže jste se málem prozradil, je to tak?" optal se zvědavě Thomas.
"Ani ne, nepříjemnosti nás totiž skutečně čekaly, a to, jen co jsme dorazili do přístavu..."
"Pozor, tam dole!" zakřičel jsem.
"Házej!" a tak jsem hodil kotvící lano dolů. Hodil, ale do vody. Co naplat, muselo se vytáhnout a hodit znova. A tu už kapitán nervózně kolem mě přešlapoval, vida jak se drbu opět na bradě.
"Zase to praskne, že?!" prohodil ke mě.
"Nejspíš, mám takový divný pocit..." lhal jsem jak nejlépe jsem dovedl, i když jsem vůbec neměl ani za mák páru, o čem je řeč.
"To by nám tak scházelo, dva týdny pryč a tady ani jeden dopis," mumlal si kapitán pro sebe a začínal se mračit.
Pochopil jsem... dopisy, pošta, skladiště... krycí akce...
"Třeba zde nějaké budou..." snažil jsem se hrát na dobrou notu, ale kapitán vida, že se zase drbu na bradě, svaštil obočí ještě víc.
"Dávej přeci pozor, Simone, zase ti to padlo vedle! Do háje už!" zanadával kapitán.
Napopáté se loď konečně podařilo připoutat. Už jsem se i sám modlil, aby to klaplo a lano doletělo na břeh. Na můj vkus bylo dost těžké a ještě jsem s lanem neházel a tak jsem to všelijak muchlal a divně stáčel. Přesně tak, jak by to asi dělal Simon v situaci, kdy měla přijít pohroma...
Netrvalo dlouho a vylodili jsme se. Celá partaj se nahrnula na molo a začalo se s vykládkou a nakládkou. Polovina osádky zamířila do přístavní putyky a tam mě čekalo milé překvapení. Byli tam totiž vojáci. Královská garda. V přístavu totiž kotvila malá nenápadná loď, která ale vezla cenný náklad - několik beden s platinou. Jaké bylo mé překvapení, když se hned všichni zvedli a už jsem chytal ránu za ránou. Byl jsem bitý jak pes. Ostatní z lodi na sebe nenechali dlouho čekat a tak se strhla velká bitka. Nakonec nás roztrhla až přístavní stráž. Nutno dodat, že jsem z toho vyšel se šrámem v obličeji a pohmožděným kolenem. Jak jsem se dozvěděl, tak Simon tu měl jedno děvče, které se ale také líbilo jednomu gardistovi a tak bitka byla vlastně o něj. Nezvítězil tentokrát nikdo a tak nám ono děvče, jež sloužilo v oné putice, oboum nalilo džbán piva a chichotalo se nám.
"Tak to bychom měli, Simone... co myslíš? Je už po všem?" dotazoval se mě kapitán, vida, že už se věci jakž takž urovnaly, nebo alespoň prozatím.
"Nejspíš ano, pokud mi však bude za ní chodit, tak ho roztrhnu jak hada!" a už jsme se na oko zvedal, že dotyčnému gardistovi zase jednu natáhnu, načež mě kapitán stáhl za rukáv a tvrdě mě usadil.
"V klidu, ano? To nám za to nestojí! A tobě by taky nemělo. Uvědom si, proč tu vlastně jsme..." domlouval mi.
Ale trablům ještě nebyl konec...