Děti Krakatoy - Rovník

02.09.2020

"Konečně na svobodě! Mám radost, že už jsme z té díry venku," pronesla Helen ke mně.
"Taky jsem rád, už jsem myslel, že to bude náš konec," odvětil jsem jí.
"Taky cítíte tu vůni svobody?" natěšeně se na mě podíval Verus.
"Já ti nevím, ale už jsem rád, že v té kopce už nejsme," a ukázal jsem prstem doprostřed paluby, kde byl poklop od podpalubí.
"To já taky, zajímalo by mě, co bude dál," horlivě přemýšlel Verus.
"Co by, asi nás už nechají venku a jakmile budeme u pevniny, tak nás vysadí," snažil jsem se o dedukci.
"Co si tu vy dva povídáte?" Otočili jsme se. Za námi stál kapitán.
"Kapitáne, došla nám voda, dáte nám?" pokusil jsem se změnit řeč, ale vypadalo to, že kapitán předchozí rozhovor zaslechl, neřekl však k tomu nic.
"I coby ne, vody je dostatek," odvětil kapitán. "A pak, dneska večer bude na horní palubě hostina. Budeme míjet rovník, tak se to musí oslavit, jak je námořnickým zvykem."
"To je paráda, po těch dnech strávených v podpalubí mi neskutečně vyhládlo," řekl Verus a přátelsky se na kapitána usmál.
"Můžete nám vrátit naše věci?" Nesměle jsem se kapitána dotázal.
"Jak je libo, pojďte se mnou. Jsou uloženy tady, pod schodištěm, taková tajná komůrka." Zarachotil klíč a malá dvířka se otevřela. Vešli jsme. Byl zde cítit pach zatuchliny, ale to nám starosti nedělalo, vzali jsme si každý, co bylo jeho a kapitán zas dveře zavřel. Nicméně už je nezamykal, jen zaklapl kliku. Všiml jsem si, že tam v rohu na zemi byly smotaná dlouhá lana a cosi velkého plastového. Chvíli jsem nad tím dumal, ale pak jsem to přešel.
"Víte co to bylo?"
"Dnes už ano. Byl to onen nafukovací člun, na kterém nás pak vysadili."
"Říkal jste, že jste slavili přejetí rovníku. To by znamenalo, že jste se museli dostat až do jižních krajů za tu dobu, co jste se plavili."
"To je pravda, ale jak je to možné sám nevím. Možná, že byl silný vítr, či nás táhla silnější loď, kdo ví."
"Další loď? To je nesmysl, to by bylo moc nápadné a pak jistě byste něco slyšeli, nějaký hluk od lodních motorů."
"To je pravda. Slyšeli jsme jen vlny, nic víc, ale i přesto to s námi hodně kolíbalo, takže se domnívám, že jsme asi letěli po hladině jako šíp."
"No, dejme tomu. Dnes už na to asi těžko přijdeme, a co tedy ta hostina?"
"Bylo asi půl osmé večer, když jsme přejížděli rovník..."
Kapitán by zrovna na horní palubě a v rukách držel sextant...
"Tak a je to tu. Právě jsem na rovníku!"
"Hurááá. Zaznělo z řad námořníků. Ti, co přejížděli rovník prvně byli hozeni, v tom, co měli na sobě, do vody. Ostatní hulákali s lahvemi kořalky a tančili. I my jsme hození do vody neušli.
"Ti povím Verusi, že se mi tu začíná líbit. Konečně nějaká zábava a jak se zdá, tak kapitán má vynikající náladu," a ukázal jsem k můstku, kde byl.
"To je fakt, taky přejetí rovníku zažívám prvně a musím konstatovat, že je to super, voda je hezky teplá, jak do ní praží slunce," a Verus ze sebe oklepal poslední zbytky vody.
"Tak dámy a pánové, jste zváni na hostinu. Pojďte sem nahoru ke stolu, už je vše nachystáno..." zval kapitán.
"Nepřijde vám to divné, že vás zval na hostinu a pak vás chtěli všechny zabít?" otázal se mě Thomas.
"Víte, je to námořnický zvyk a námořníci jsou hodně pověrčiví. Ostatně v tu dobu jsem měl myšlenky úplně jinde a pak moje žena Helen mi dodávala sil. Tedy ne, že by něco říkala, ale jen tím, že byla u mě. Její blízkost na mé nervy působila jako balzám, i když zprvu měla pochyby. Teď si tak říkám, že jsem se radši na tu loď už neměl vracet a raději plavat dál od ní, děj se co děj..."
"Hmm... to je vskutku zajímavé, že vás uhostili, ale asi to bude jak říkáte, dobrý zvyk."
"Tak, tak... hodovalo se a pilo dlouho do noci. Ráno celá společnost vyspávala po pitce. Nebylo divu, každý z námořníků měl v sobě minimálně litr kořalky. I my měli popito a tak jsme se vzbudili až kolem poledne. To už byl kapitán na nohou a skláněl se na můstku nad mapou."
"Jak to víte?"
"Ále, šel jsem kolem a tak mě napadlo podívat se, kam asi tak budeme dál plout. Kapitán byl nečekaně úslužný a pozval mě do kabiny. Ukázal mi trasu, kudy jsme jeli a kde je náš cíl. Jednalo se o středně velké souostroví uprostřed oceánu. Prý, že za tři týdny budeme u cíle, když nám bude vítr přát. A tím debata o další plavbě skončila."
"Můžete mi to na mapě ukázat, když ji donesu?"
"Klidně, ale pochybuji, že to bude to, co mi kapitán ukazoval, protože jak jsem byl vyloven z vody, po té katastrofě, tak loď ve které jsem pak jel, jela odlišným směrem, ani ne za dva dny byla u pobřeží a dál plula podle něj, jako by se nic nedělo."
"Třeba bylo nutné jet oklikou, aby vás nikdo neviděl."
"To spíš, aby si nikdo onu obchodní loď nespojil s tou hrůzou, co následovala."
"To je taky fakt, ale pojďme dál."
Nalil jsem si další sklenici vody, usrkl, odkašlal si a pokračoval ve vyprávění svého příběhu.
"Když jsme minuli rovník, tak jsme pluli ještě asi týden. Nic nenasvědčovalo tomu, že by jsme byli zajatci, nedej bože, že jsme měli zemřít. Kapitán i posádka se o nás pečlivě starali a my nabyli dojmu, že tato cesta je skutečně cestou do ráje."
"To je opravdu zvláštní. Tolik péče a přitom tolik klamu," uvažoval nahlas Thomas.
"Pravda, když si to teď tak promítám zpětně, tak nás neskutečně dobře obalamutili. Jídla i pití bylo dostatek a i posádka se k nám chovala mile..."
"To by mě opravdu zajímalo, co za tím bylo... klidně vás mohli nechat chcípnout v podpalubí a nikdo by si toho nevšiml, proč to všechno kolem???"
"Nad tím mi taky zůstává rozum stát, ale přeci jen, když do oceánu hodíte jedno tělo, tak to se v něm ztratí, když stovku, tak už může některé tělo nalézt třebas pobřežní hlídka a pátralo by se, co se stalo..." namítl jsem.
"Asi máte, Edgare, pravdu... lepší asi bylo těla uklidit jinak."
"To uklizení mi na tom přijde právě nejhorší... radši zastřelit, než to všechno co následovalo. Rychlá smrt by byla vysvobozením, Thomasi."
"Co se vlastně stalo, Edgare?"
"Bylo ráno, když nás kapitán probudil..."
"Tak vstávejte, tady přesedáte," zahlaholil na nás shora kapitán.
"Ikaro, tak už je to tu, pojedeme na břeh... Moc se těším!" s nadšením v hlase pronesla Helen.
"I já jsem natěšená, jsem zvědavá na zdejší kulturu, však víš, historie, to je moje," odvětila Verusova žena.
"Verusi, co myslíš, jak daleko jsme od pevniny? Vůkol dokola nic nevidím," zauvažoval jsem.
"Nemůže to být daleko, podívej chystají nafukovací člun s motorem."
"To vám to nebylo divné, že nepřistáli v přístavu s celou lodí?" dotazoval se Thomas.
"Bylo, nebylo... byli jsme rádi, že už budeme na pevnině a bylo nám jedno jak... Postupně jsme se do člunu všichni naskládali a kapitán nám popřál šťastnou cestu. Vědět, kam poplujeme, tak mu v tu ránu přinejmenším jednu praším." a zase jsem si vzpomněl svoji ženu.