Děti Krakatoy - Ztroskotání

31.08.2020

"Povězte mi teď něco o Verusovi a jeho ženě," vyptával se Thomas.
"Verus byl statný mladík s prořízlou pusou, byl jako můj bratr. Znali jsme se hodně dlouho, už od základní školy a byli skoro stále v kontaktu až do toho osudného dne. Ikara byla malá plavovlasá žena, moc milá a věrná Verusovi. Byl to šťastný pár... Verus byl styčným důstojníkem policie a Ikara měla na starost vyučování na jedné z technokratických škol. Učila dějiny a latinu," vzpomínal jsem.
"Edgare, jak to viděli oni?" zeptal se Thomas.
"Mohu říct jen pár slov, o tom, co jsem vytáhl od Veruse. On i jeho žena Ikara se pilně připravovali na útěk. Již měli sbaleno, jen vyrazit. Pečlivě ukryli svá skromná zavazadla do rohu ve skříni a čekali na den odjezdu..."
"To se nebáli?" přerušil mě Thomas.
"Ano, i ne... tak jako my, ale znáte to... Ikara se bála, ale věřila Verusovi, že vše dobře dopadne a já jemu. To, že to bude pro ni poslední cesta v životě, neměla ani tušení. Co víc než poslední cesta, cesta do záhuby, krok sun krok ke smrti, plíživě, pomalu a lstivě. Ani Verus nemohl tušit, co se odehraje a že i on nepřežije tuto cestu. Oba byli příliš důvěřiví, ale znali riziko, že mohou padnout do spárů technokratů..."
"To by bylo nemilé. Jak to s nimi dopadlo?"
"Nemilé by bylo dobré, to by nebylo nejhorší... Smrt si pro ně měla přijít v jiném hábitu, daleko strašnější, než si dokázali vůbec představit... bože..." najednou se mi to vybavilo před očima, jako bych tam zas byl. "Má Helen... bože... Helen... nééé!" Slzy mi vytryskly z očí...
"Uklidněte se. Tu máte vodu, napijte se," snažil se mě udržet Thomas. Musel jsem v sobě sebrat veškerou sílu, abych mohl pokračovat.
"Vidím to teď tak, jako by se to odehrálo před chvílí... Loď se rozbila o útes a všichni se snažili doplavat na břeh. Nikdo neměl ani tušení, co se odehraje v dalších okamžicích."
"To lodivod neviděl útes?"
"I viděl, bylo to záměrné, jak jsem se později dozvěděl. Shodou okolností utonul a já díky tomu, že jsem mu byl podobný, přežil. Vylovila mě loď schovaná za útesem."
"Takže to bylo plánované..." odhadoval Thomas.
"Ano, bylo. Takto to dělali s každou várkou utečenců."
"To se jim muselo hezky prodražit..."
"Ani ne, ta kocábka ve které jsme se plavili za moc nestála, jen nafukovací člun s motorem."
"Kolik jste zaplatili za tu cestu do ráje?"
"Stálo nás to celý majetek. Vlastně všechny kredity. Hned, jak nás kontaktoval průvodce, tak nám vysál z karty všechny kredity a sepsal s námi smlouvu o postoupení movitého majetku na společnost TRANS-TERA-KRAK. Tím byla transakce ukončena a hned nás naložili a odjeli s námi do přístavu."
"To jste jim věřili?" nevěřícně na mě hleděl Thomas.
"Co jsme mohli dělat, couvnout se už nedalo."
"Dá se ta společnost nějak dohledat?"
"Jistě, je to jedna z vládních organizací, co jsem se dozvěděl. Ostatně ono TERA-KRAK je takovým odvozeným cílem destinace, kam všechny přepravovali."
"Kam tedy?"
"Na ostrov... bože... proč mě to nenapadlo dřív..." a rukama jsem si zakryl tvář, jelikož mě opět vytryskly slzy z očí.
"Na jaký ostrov?"
"V Oceánii, peklo pekla..."
"Jakže?"
"Prostě peklo... nic, co by chtěl kdokoli zažít..." poslední slova zněla skoro neznatelně, jak jsem se zajíkal žalem.

Veškeré zde uvedené texty podléhají autorskému zákonu a veškerá práva jsou vyhrazena. Dále si majitel portálu vyhrazuje právo na jakoukoliv změnu bez předchozího upozornění. Text poté nabývá okamžité platnosti pokud není uvedeno jinak.