Děti Krakatoy - Ztroskotání

31.08.2020

"Povězte mi teď něco o Verusovi a jeho ženě," vyptával se Thomas.
"Verus byl statný mladík s prořízlou pusou, byl jako můj bratr. Znali jsme se hodně dlouho, už od základní školy a byli skoro stále v kontaktu až do toho osudného dne. Ikara byla malá plavovlasá žena, moc milá a věrná Verusovi. Byl to šťastný pár... Verus byl styčným důstojníkem policie a Ikara měla na starost vyučování na jedné z technokratických škol. Učila dějiny a latinu," vzpomínal jsem.
"Edgare, jak to viděli oni?" zeptal se Thomas.
"Mohu říct jen pár slov, o tom, co jsem vytáhl od Veruse. On i jeho žena Ikara se pilně připravovali na útěk. Již měli sbaleno, jen vyrazit. Pečlivě ukryli svá skromná zavazadla do rohu ve skříni a čekali na den odjezdu..."
"To se nebáli?" přerušil mě Thomas.
"Ano, i ne... tak jako my, ale znáte to... Ikara se bála, ale věřila Verusovi, že vše dobře dopadne a já jemu. To, že to bude pro ni poslední cesta v životě, neměla ani tušení. Co víc než poslední cesta, cesta do záhuby, krok sun krok ke smrti, plíživě, pomalu a lstivě. Ani Verus nemohl tušit, co se odehraje a že i on nepřežije tuto cestu. Oba byli příliš důvěřiví, ale znali riziko, že mohou padnout do spárů technokratů..."
"To by bylo nemilé. Jak to s nimi dopadlo?"
"Nemilé by bylo dobré, to by nebylo nejhorší... Smrt si pro ně měla přijít v jiném hábitu, daleko strašnější, než si dokázali vůbec představit... bože..." najednou se mi to vybavilo před očima, jako bych tam zas byl. "Má Helen... bože... Helen... nééé!" Slzy mi vytryskly z očí...
"Uklidněte se. Tu máte vodu, napijte se," snažil se mě udržet Thomas. Musel jsem v sobě sebrat veškerou sílu, abych mohl pokračovat.
"Vidím to teď tak, jako by se to odehrálo před chvílí... Loď se rozbila o útes a všichni se snažili doplavat na břeh. Nikdo neměl ani tušení, co se odehraje v dalších okamžicích."
"To lodivod neviděl útes?"
"I viděl, bylo to záměrné, jak jsem se později dozvěděl. Shodou okolností utonul a já díky tomu, že jsem mu byl podobný, přežil. Vylovila mě loď schovaná za útesem."
"Takže to bylo plánované..." odhadoval Thomas.
"Ano, bylo. Takto to dělali s každou várkou utečenců."
"To se jim muselo hezky prodražit..."
"Ani ne, ta kocábka ve které jsme se plavili za moc nestála, jen nafukovací člun s motorem."
"Kolik jste zaplatili za tu cestu do ráje?"
"Stálo nás to celý majetek. Vlastně všechny kredity. Hned, jak nás kontaktoval průvodce, tak nám vysál z karty všechny kredity a sepsal s námi smlouvu o postoupení movitého majetku na společnost TRANS-TERA-KRAK. Tím byla transakce ukončena a hned nás naložili a odjeli s námi do přístavu."
"To jste jim věřili?" nevěřícně na mě hleděl Thomas.
"Co jsme mohli dělat, couvnout se už nedalo."
"Dá se ta společnost nějak dohledat?"
"Jistě, je to jedna z vládních organizací, co jsem se dozvěděl. Ostatně ono TERA-KRAK je takovým odvozeným cílem destinace, kam všechny přepravovali."
"Kam tedy?"
"Na ostrov... bože... proč mě to nenapadlo dřív..." a rukama jsem si zakryl tvář, jelikož mě opět vytryskly slzy z očí.
"Na jaký ostrov?"
"V Oceánii, peklo pekla..."
"Jakže?"
"Prostě peklo... nic, co by chtěl kdokoli zažít..." poslední slova zněla skoro neznatelně, jak jsem se zajíkal žalem.