Serafe, zachaň nás - Hostinec v temném lese

22.10.2020

Agátka se vydala na cestu a za ní oni lapkové v těsné závěsu. Nepovažovala to za nic důležitého, takových cestujících bylo na cestách plno, byl zde neustálý ruch. A proto zpomalila, aby se k nim připojila, přeci jen, cestovat samotnou jí moc nelákalo.
"Dobrý den," pozdravila, "kam jedete?"
"Na severní křižovatku do hostince, a ty dítě?" řekl chlapík s ryšavými vlasy a s hlavou podobnu koni.
"Do Přístavního města," odvětila zdvořile Agátka a teprve teď si více všimla onoho muže. Jeho výraz byl děsivý, na jedné půlce tváře se smál a na druhé měl krvelačný obličej. To ji trochu vylekalo, ale říkala si, že když zdvořile odpověděl, tak nebude takový lump, jak na první pohled vypadal.

Po asi dvou hodinách fádního rozhovoru, a cestou planinami, se všichni usnesli, že se ubytují v nedaleké vesničce Temný les, koně si tak odpočinou a jezdci taktéž. Bylo totiž už k večeru, tak se nabízel i nocleh. A ač Agátka zprvu nechtěla, tak se přece jen nechala onou tlupou lapků zlákat. Ostatně, byli to pocestní tak jako všichni ostatní, což se ale mělo tuto noc změnit.
Objednali si pokoje a šli se ubytovat. Agátka měla malou komůrku, hned vedle oněch zloduchů. Ti, jen co se ubytovali, šli dolů do hostince, aby se oddávali pivu a kořalce.

Agátka alespoň měla čas na kouzla a zkoušela se znova Serafa vyvolat a opět se jí ukázalo, to co předtím. Co to asi tak může být? A proč se jí ukazuje právě tohle a ne a ne vyvolat Serafa? Už přestávala doufat a tu chvíli někdo zaklepal na dubové dveře...
"Okamžik!" vykřikla Agátka ke dveřím a rychle poklidila svíčky, načež pak šla otevřít.
Za dveřmi stála služebná, po domácky oblečená, kolem pasu zástěru a v ruce měla džbánek...
"Je libo džbán s limonádou, milé dítě?"
"Ano, budu velmi ráda."
"Můžu ti to postavit na stolek?"
"Ano," a vzala do ruky meč. Teprve teď se na něj podívala podrobněji. Zkoumala každičký jeho detail, přes zdobení, usazení kamene i jeho ostrost a již nevěnovala pozornost služebné. Služebná si toho meče všimla a hned se s ní dala do hovoru.
"Ty asi patříš k řádu Sester meče, že ano?!"
"Ano, je tomu tak, jedu na zkušenou do Přístavního města."
"Hm, hm, hm, tam se nic neděje, nechtěla bys nám vypomoci?"
"Proč ne," a usmála se na služebnou.
"Kolem naší vesnice se pohybují bojoví vlci, kteří nám škodí a přepadají pocestné. Když je zabiješ, dostaneš odměnu.
"To zvládnu vyřídit ještě před nocí."
"Odměna tě nemine."
"Jak je libo a teď mě už nechte, musím se připravit."
"Tak tedy na brzkou shledanou."
"Zatím."
Agátka si to okamžitě namířila do stájí pro koně a vyrazila směrem Frestet. Slunce se klonilo k obzoru a cesta lesem, jež vedla k této zřícenině a do Severní provincie, ubíhala bez problémů.
Mezitím však v hostinci lapkové chystali past. Mimo to, že jí prošmejdili pokoj, a četli psaní pro prince, jež Agátka nechala v šuplíku stolku, také navrtali dírku do stěny, aby ji mohli tajně v noci pozorovat. Přeci jen, Pro většinu lapků a zlodějů byly Sestry meče trnem v oku.

Agátka dojela pod zříceninu, sesedla z koně a namířila si to přímo po cestě k ní. Bojoví vlci se objevili skoro okamžitě. Bylo jich celkem šest. Rudé zuřivé oči, na hřbetu zbroj, hlava zabalená do tvrdé kůže... Nehezký pohled, ale to Agátce bylo jedno. Zaútočili téměř v mžiku, takže jejich útok tak tak že odvrátila. Využila teď poprvé umění ovládání magického meče. Oháněla se jím a dělala výpady... Bojoví vlci však toto znali a vyhýbali se a napadali ji postupně, jako by byli dobře vycvičení na takové situace, ale Agátka už to také znala a tak tuto větší smečku celkem zvládla, jen se drobet udýchala... využila i magie, tedy přesněji sloupu světla, na vůdce smečky, který by nejagresivnější. Celý černý, jen rudé oči mu žhnuly.
Poté, co zápas skončil, se šla Agátka podívat do zříceniny, zda tam třebas něco nenalezne. Říkalo se, že v zříceninách bývají ukryté náhodné magické předměty a sem tam i zbroj padlého bojovníka.
Měla štěstí, našla tam lepší štít, než měla a tak si ho hned vzala. Byl na něm erb rudě červené orlice, jak sedí na kousku větve a chystá se vzlétnout. To byl erb jednoho, už dříve zaniklého, panství na západě země. Avšak kvůli válkám se toto panství rozpadlo a dostalo se do rukou několika dalších šlechticů.

Do hostince se dostala až pozdě k večeru a čekalo ji tam milé uvítání, ale to bylo jen naoko, protože celá tlupa doufala, že ji ti bojoví vlci zabijí...
"Škoda," pronesl jeden lapka.
"Do čerta s ní," zaznělo zas tiše u stolu.
"Ale co, nachystáme past a tak jako tak přijde o život a o kořist se rozdělíme," řekla koňská hlava potichu ke svým kumpánům.
Agátka to nezaznamenala, jelikož stůl oněch kumpánů byl až vzadu, stranou od ostatních.
"Teď se podíváme co dělá," pravil další.
Agátka vešla do pokojíčku, nalila si limonádu. Její chuť byla příjemná i osvěžující zároveň. Byla po boji o něco více unavená. Zapálila svíčku, pronesla u ní modlitbu, pak ještě cosi hledala v batohu. Nenašla však, co hledala, tak se svlékla a šla si lehnout, načež usnula spánkem spravedlivých.