Serafe, zachraň nás - Cesta k osadě

19.11.2020

V průběhu cesty k osadě se naše nebojácná skupinka potkala asi s tuctem nemrtvých a celkem dobře se s nimi vypořádala. Kostlivci padali jeden za druhým, tak jak na ně po cestě naráželi. Nejvíce jich skolil Seraf, který se ujal vůdcovství, vida, že Agátka se drobet bojí a ani jedna z elfek se do toho nijak zvlášť nehrne. Přesto jim však nějakého nechal, aby si taky ověřily svoji zručnost s mečem i kouzly. Ale jen na oko. Bedlivě je při tom sledoval, a když se zdálo, že je toho na ně už moc. Zasáhl jen jednou, když se Agátka pustila do čtveřice kostlivců zcela sama.
"Tu máš ty hromado kostí!" vykřikla Agátka na jednoho z kostlivců.
"Kara, kara tůra!" zaznělo od jednoho kostlivce, nejspíš vůdce a ostatní se na Agátku vrhli ze všech stran, ač se je elfky snažily zastavit svými kouzly.
Tu se tedy do souboje přidal i Seraf, aby jim ulehčil. Boj neměl dlouhého trvání. Během chvilky byli kostlivci rozprášeni...

K osadě Traglich to bylo už jen půl dne cesty, když tu se zjevila zombí. Shnilé maso na nich viselo a vůbec to nebyl nijak hezký pohled.
"Tak tu je máme! Vidíte je? Jsou tam u toho stromu před námi," zaznělo od Serafa.
"Ano! Jsem zvědavá, jaká kouzla na ně zapůsobí," ozvala se Eleonor.
"Zkusíme nejdříve ta, která jsme použili na kostlivce, třeba zaberou," pronesla k El Diana.
"Uvidíme, uvidíme..." si jen tak pro sebe mumlala El.
"Rozprášíme je stejně jako ty kostlivce!" vyhrkla Agátka a rázně kopla koně do slabin, aby se tryskem rozjela k místu, kde byla zombí.
"Počkej Agátko, nemůžeš na ně sama!" halekal za ní Seraf a též se rozjel kupředu.
Ale Agátka jako by nic neslyšela a jela rychle vpřed, nehledíc na nic. Obě efky také nemusel nikdo pobízet, vidouce, že oba dva už vyrazili, též se pustily za nimi.
Zombí se pomalu kolíbala kupředu, krůček po krůčku, jako by zvažovala každičký krok.
Agátka dojela až k nim a saltem seskočila ze sedla, rovnou doprostřed nich a už se oháněla magickým mečem...

Jen co zasáhla první zombí do ruky a usekla ji, tak z ní začala tryskat zeleně fosforeskující tekutina, která při dopadu na zem spalovala trávu.
"Pozor, mají v žilách jed!"
A už i Seraf bojoval s další zombí a též elfky se pustily do boje svými kouzly.
El vztáhla ruce k nebesům a pak je dala k sobě jako by měla v rukou balón. Mezi jejíma rukama se objevila modrá žhnoucí koule a tu namířila na nejbližší zombí se slovy "Estekarés tátrum," načež nohy zombí zkameněly a zastavilo se.
"Výborně El, to je ono!" a Diana na další zombí použila kouzlo kořínků. Neuměla to, co její družka Eleonor, ještě neměla takové znalosti. Přeci jen byla o dost mladší.
Boj teprve začínal, když se na obzoru objevil jezdec. Mladý muž, vyzbrojený štítem s rudou orlicí, přesně takovým, jaký měla Agátka a v ruce třímal meč...

Onen jezdec vjel se svým koněm doprostřed toho chumlu a bil se hlava nehlava. Zombí padaly jak hrušky... Za nedlouho bylo po boji.
"Kdo jsi?" otázal se Seraf.
"Poslední potomek již zaniklého panství na západě země. Jmenuji se Lukas. A jak vidím, přišel jsem v pravý čas, že. Ještě tohoto kostlivce, co je za vámi, skolím!"
"To ne! Ten patří k nám!!!"
"Cože?!?"
"Ano, Zachariáš je... to je na dlouhé vyprávění a my teď nemáme čas. Každopádně ti děkujeme, dost jsi nám pomohl. Odkud přijíždíš?"
"Z osady Traglich." odvětil Lukas
"Tam máme namířeno. Jsou tam nemrtví?"
"Již ne, ale sháním se po příteli, který touto cestou jel přede mnou se skupinou jezdců. Měli přede mnou několik dní náskok."
"Potkali jsme jediného muže a ten je teď u posvátného pohřebiště s naším nemocným přítelem."
"Takže všichni byli poraženi až na něj?"
"Nejspíš."
"A jak se jmenuje?"
"Nepřišlo nám podstatné se ptát, měli jsme jiné starosti."
"Vy jste mi tedy divná banda..."
"Stalo se, pojeď s námi... zavedeme tě tam."
"Cestu sice znám, ale společností nepohrdnu."
"Dohodnuto, do sedel!" zavelel Seraf a celá skupina se hnula směrem k pohřebišti.

Mezitím se princ Kronut dostal až do Královských loděnic. Před nimi si však udělal malou zastávku, aby se převlékl. Chtěl vědět, jak strážní hlídky dbají o kontroly před branami města. Teprve potom sedl na koně a uháněl k městu. Jelo se mu hezky. Cesta byla rovná, podél vody nalevo a se skalami vpravo. Před branami města ho zastavila hlídka...
"Stůj! Kdo jsi?"
"Pocestný. Jdu doplnit zásoby na cestu," odvětil Kronut a na pokyn strážce sesedl z koně.
"Budiž. Kam máš namířeno pak?" s přísnýma očima na něj strážný.
"Podél vody až do Přístavního města za přítelem, který stůně..."
"Dobrá, ještě prohlédneme tvá zavazadla..."
"Proč? To tak děláte u všech?"
"Ano! Všichni musí ukázat co vezou. Hle, co ten meč?!"
"Na cestách už není bezpečno."
"Budiž, ale přesto ho zde necháš. Do města se nesmí nosit žádné zbraně." Strážný byl neoblomný, přestože se ho princ snažil umluvit.
"Co nadělám..." a na oko projevil lítost.
"Zde je propustka - platí do rána."
"Nezdržím se přes noc. Zajdu na tržiště, pokoupím, pak do krčmy na korbel piva a zase pojedu dál."
"Dobře, tím líp."
"Jak vidno, tak svoji funkci zastáváš dobře. Pohleď, co zde mám..." ukázal princ na svoji nataženou ruku, na které se zaleskl prsten s drahokamem.
"Vítej princi Kronute. Proč ta utajená návštěva?"
"Dávejte bedlivý pozor, koho pouštíte do města."
"To je přece naše povinnost."
"Ano, splnili jste ji výtečně, přesto dbejte o ještě větší důslednost..." princ nasedl znova na koně a vyrazil směrem k tržišti zkontrolovat ceny a také, zda někdo nepodvádí.

Na tržišti pak sesedl z koně a jal se prohlížet jednotlivé stánky...
"Vezmu si tady ty potky," ukázal princ na vzácné ovoce.
"Kolik?" otázal se ho kupec.
"Tak asi deset, dvanáct."
"To bude drahé."
"Mně na ceně nesejde, chci je tak jako tak," a sledoval, zda a jaké kupec vybere, některé byly měkčí jiné ještě málo zralé, ale kupec vybral ty nejlepší. Jak vidno byl to opravdový poctivec.
"Tady to je, je to zlatka a tři stříbrňáky."
"Zde jsou," řekl princ a podával kupci peníze. Byl spokojen, že bylo všechno v naprostém pořádku.
Zkusil i místní krčmu, zda hostinský točí dobře pivo a také práci šenkýřky a pak už si to namířil ke svému sídlu. A po očku sledoval ruch ve městě. Bylo to dobré. Žádná šarvátka. Jen děti skotačily a hrály si na bojovníky. Při tom se princ na chvíli zamyslel. Co z nich vyroste? Budou jako já, či jako Sestry meče, případně jejich mužské protějšky? Kdo ví, kdo ví...
U své rezidence ukázal strážím prsten, shodil kápi a ti ho bez okolků vpustili do jeho sídla. Byl unaven a tak se natáhl na postel a přemýšlel, co asi dělají ti tři, které opustil - Seraf, malá Agátka a zavalitý Urlich s tou svojí sekerou, která byla pomalu větší než on. Jak to asi dopadlo s elfy? Otázek byla spousta a tak přemýšlel a přemýšlel, až nakonec usnul...