Serafe, zachraň nás - Princ a kněžka

20.11.2020

Ráno, jak se princ Kronut vzbudil, oblékl se opět za poutníka a šel se podívat přímo do loděnic. Vida, že se v loděnicích pilně pracuje, a vše je v pořádku, odhodil kápi a najal si loď, která ho měla dopravit na ostrov Hudara, kde sídlila nejváženější kněžka království - Mariana. Chtěl se ještě poradit s hvězdami, než se vydá na cestu k Hraniční pevnosti.

Již po poledni uviděl princ v dálce ostrov. Vanul příznivý a silný vítr a tak se loď hnala po hladině, zanechávajíce za sebou bílou stopu.
Krátce po druhé odpolední již byli na místě. Malý přístav hlídal syn Mariany a zkušený mladý válečník Tret. Jakmile uviděl prince, uklonil se až ke kolenům a pozdravil ho: "Vítejte princi, copak vás sem přivádí?"
"Zdravím tě Trete, jdu za Marianou, dovedeš mě k ní?"
"Zajisté..." a otočil se směrem ke skalní rozsedlině, kudy vedla cesta. Bylo to tu ponuré, žádný strom, jen skály, které vrhaly temné stíny na cestu.

Ani ne za hodinu došli až skoro na vrchol hory, kde bylo sídlo kněžky. Na vrcholku bylo vidět chrám a kousek pod ním byla chatrč a před ní Mariana...
"Ahoj Trete, koho mi to vedeš?" otázala se jeho matka.
"Prince... jde kousek za mnou, asi se ještě kochá pohledem ze skal. Měl by tu být každou chvíli."
"V tom případě se musím převléci, tak vzácná návštěva a já mám na sobě takový pytel," myslela tím, že si vezme lepší šaty.
Mezitím došel princ až k chatrči a zaťukal na dveře, které byly zavřené. Po chvíli se dveře otevřely a vyšla Mariana ve sváteční róbě. Tmavě rudé šaty, které měla na sobě, odhalovaly její ramena a ornamenty na nich ukazovaly její vážnost mezi kněžkami. Na krku měla řetízek z perel a na rukou magické prsteny.
"Vítejte princi, čeho si ode mě žádáte?"
"Zdravím tě, Mariano," zaznělo přátelsky od Kronuta, už i proto, že mu Mariana byla kmotrou. "Chci se poradit s hvězdami. Na jihu se bouří goblini a prý i nemrtví. Potřebuji zjistit, jak moc je to vážné a jak se s tím vypořádat."
"Odlož si a odpočiň si, do večera času dost. Jakmile hvězdy vyjdou a udělá se jasněji, tak se jich zeptám. Zatím se můžeš najíst, zrovna jsem dělala Fetku, kterou mi donesl Tret."
Fetka byla okřídlená ryba, vyskytující se pouze u tohoto ostrova. Nikde jinde nepřebývala. Milovala chladné ostrovní vody, ale chytnout se dala jen stěží. Bylo třeba hodně umu i trpělivosti. Právě na tomto chytání se učili mladí bojovníci trpělivosti, avšak dnes tu nebyl nikdo, mimo Treta a Mariany.
Princovi Fetka opravu chutnala, ale byla dosti slaná a tak nepohrdl pohárem vína, které mu Mariana nalila do sklenice vykládané démanty. Ano, bylo tu lesku hodně, snad až příliš, ale to jen díky vážnosti této kněžky. Sama raději pila z obyčejných dřevěných pohárů. Těžko se jí odmítaly dary, které dostávala za svoje služby.

Navečer se obloha opravdu protrhala a tak Mariana odříkala zaklínadlo a na nebi se jakoby samy začaly rozsvěcovat další hvězdy a různě poblikávat. Princ se zájmem pozoroval toto úchvatné divadlo, ale mlčel. Nechtěl rušit Marianu při práci.
Za půl hodiny Mariana vzala do ruk pero a papír a začala kreslit neznámé vzorce a ornamenty.
"Co to děláte?" optal se Kronut.
"Píši zaklínadlo, aby nám Trón poradil. Hvězdy již řekly své." V rychlosti dokončila kresbu a papír hodila do ohně se slovy: "Tróne, vládce nebe i země, ukažte princi cestu!" Papír zahořel fialovým plamenem, načež z něj začaly létat namodralé jiskry.
"Je to dobré znamení?" otázal se princ.
"Nevěští pranic dobrého. Hodně prolité krve na všech stranách. Ale jak se zdá, tak za tím stojí někdo, kdo už tu dávno není a je současně. Nedokáži si to vyložit."
"Nevadí, to se pozná, ničeho se neleknu!"
"Pro každý případ si vezmi tento prsten. Zvětší se ti síla a bude tě ochraňovat." Kněžka podala princovi prsten s tmavě rudým kamenem. Přesně takové barvy, jako měly její šaty.
"Děkuji ti, Mariano," ale přesto to připadlo princovi divné. Jak může kousek kamene zvětšit sílu, dumal si tak pro sebe, ale kněžce neřekl nic.
"Nic se nestrachuj princi, vím moc dobře co dělám. Tento prsten léta ochraňoval mě, teď je tvůj. Trón s tebou..."
"Děkuji Mariano," a obrátil se na jejího syna se slovy: "Netřeba mě doprovázet, cestu znám. Tady se zabloudit nedá."
"Pravda, pěšinu lemují samé skály," řekl Tret, všichni se rozloučili a princ si to namířil po cestě do přístavu. Tam nasedl na loď a jel zpět do Královských loděnic. Netuše, kam ho v následujících hodinách vítr zavane.