Serafe, zachraň nás - Rozmluva s Ulrichem

08.11.2020

Na cestě byli už několik dní. Brzy ráno dorazili do malé osady s názvem Vestet, která byla mezi Přístavním městem a Královskými loděnicemi...
"Vítejte princi, čím mohu posloužit?" optal se hostinský, když skupinka vešla do hospody.
"Něco osvěžujícího by nebylo?" otázala se Agátka.
"Ale jistěže..." na to hostinský a už naléval tekutinu do džbánu.
"Pro mě jedno pivo a co ty Serafe?"
"Já nepotřebuji nic, nejím ani nepiji. Jediné co dělám je to, že objímám stromy a čerpám z nich energii, ale jestli vás to potěší, tak si taky dám jedno pivo. Už za ty stovky let ani nevím, jak chutná.
Skupinka si sedla kolem kulatého stolu, ťukli si na zdraví a odpočívali nohám... přece jen, jet v sedle několik dní není žádná maličkost.
"Jak daleko je to ještě do loděnic?" optala se Agátka.
"Přibližně stejně, jak cesta z Přístavního města sem," odvětil princ a vytáhl mapu, aby se do ní Agátka mohla podívat.

"Héééj, hospodóóó... nalévaj!!!" ozvalo se od vchodu.
Ve dveřích se objevil malý stařík s pleší, v jedné ruce sekeru a v druhé štít. Dlouhé šedivé vlasy, co měl po stranách byly spleteny zlatou nití do copánků a ozdobeny drahými kameny.
"Nehulákej tak Urlichu, máme tu hosty!"
"Zdravím vespolek," a přisedl si ke skupince.
"I my vás zdravíme," dal se do hovoru princ.
"Co tak hlučně?" zaznělo od pultu, kde hostinský právě točil korbel piva..
"Ále, mám chuť na pořádné pivo a taky kus pečeného," a oči se mu zaleskly.
"Zas máš co oslavovat? Koho jsi tentokrát skolil k zemi?"
"Elfa!"
"Cože!?"
"No, vážně," a odebral se ven ke svému koni... "podívej se co mám," zaznělo ode dveří.
Ale to hostinskému bylo jedno, dál točil korbel s pivem a nevěnoval mu pozornost, až se Urlich naštval a hodil ten úlovek na pult...
"Hele... elfí luk i šípy."
"Pravda... kde si k tomu přišel? Les zapomnění je odtud daleko, tam jsou elfové, ale že by byli tady, o tom pochybuji.
"No skutečně. Na jednoho jsem narazil ve skalách. Je jich tam víc..."
"To je víc než podezřelé," vmísil se do hovoru princ.
"Jejdanánky, zdravím princi, nějak jsem si ani neuvědomil, že jste to vy."
"To nic pane, ale zajímají mě ti elfové. Jak jsou daleko odtud?"
"Tak půl dne ostré jízdy."
"To se sem museli dostat přes loděnice."
"Tak to vám neřeknu, jen že za humny je jich jako much a jsou celkem nervózní..."
"To je opravdu divné," a Agátka už tušila, že je to výsledek toho, co se děje v poušti.
"Co jsem mluvil s tím poraženým, tak prý jsou vytlačováni zběhy, kterými se to v jižní provincii jen hemží."
"To nedokážou šlechtici udělat pořádek?!" mrzutě na to princ.
"O to by ani tak nešlo, ve městech je nepotkáte, právě proto, že se stahují do lesů, kde se dá dobře skrýt."
"Tak to je nemilé," poznamenal Seraf, ale pak pokračoval: "elfové mě znají, vypravím se tam a pokusím se zjistit, co se děje a ty Agátko půjdeš se mnou - jako doprovod.

"Princi a co vy?" zaznělo od Urlicha, který už měl pomalu skoro celý džbán vypitý... padlo to do něj jako nic.
"Já se pojedu podívat do Královských loděnic, jak to funguje tam. Přeci jen je mám pod správou, tak aby se nestalo snad něco horšího a nevypukla válka mezi námi a elfy. To už by asi bylo moc. Už tak se v pevnosti Geldit držíme jen díky přímluvě Sester meče u Tróna."
"Vy jste mi nějací hodně ukvapení," poznamenal Urlich, "takováto rozhodnutí vyžadují čas a dobře to promyslet... tím, že se do toho vrhnete po hlavě a navíc rozdělíte síly, tak je to spíš mladická nerozvážnost."
"No, máme vás, pojedete s námi, jste pro?" nesměle na to Agátka.
"Proč ne?! Bít se umím a vám jistě moje pomoc pomůže..."
"Domluveno tedy, já pojedu podél pobřeží dále na jih do Královských loděnic, tam mi nic na cestě nehrozí a kdyby něco, bít se umím. Vy se vydejte na západ do Údolí smutku a pak dolů na jih k Lesu zapomnění. Setkáme se u Hraniční pevnosti, tam, kde končí poušť a začíná naše země. Před pevností, na úpatí hory, je malý stanový tábor, tam vás budu čekat.."
"Tak na to si dám ještě jedno, člověk se před bojem potřebuje hodně posilnit a pivo je to nejlepší... Héééj, hostinskýýý, ještě jeden korbel," zahalekal Urlich.
"Moc nepijte, ať nemáte mžitky před očima," to Agátce dělalo hodně velkou starost.
"Nic se neboj, mladinká. Já toho snesu hodně."

Princ už dopil a zvedaje se od stolu pronesl ke skupince: "Tak já jedu a vy taky brzo vyrazte, mám takový pocit, že nám bude každá minuta dobrá..."
"Taky si myslím!!! Ještě jeden korbel na chuť a zvedáme se..." na to Urlich.
"Serafe, jak ti pivo chutná?" zvědavě se Agátka zeptala.
"Popravdě, nějak v tom nevidím zálibu, jak tady Urlich, ale každému, co jeho jest."
"To chce ještě jeden, u prvního chuť zdaleka není tak poznat," snažil se Serafa donutit, k ještě jednomu korbelu, Urlich.
"Opravdu, už ne..."
"Dobrá tedy, přemlouvat tě nebudu. Ostatně stejně piješ pomalu, tak bychom tu seděli až do zítřejšího rána."
"Ani ne... spíš vychutnávám a snažím vzpomínat, jak chutnalo a jak chutná teď."
"No, to je jedno... stejně už mám dopito, tak vzhůru na cestu!"
"Na shledanou..." slušně pozdravila Agátka spolu se Serafem.
"Mějte se blaze a zase přijďte, budu rád," pokýval hlavou hostinský, když je vyprovázel.
Odvázali koně, nasedli a vyrazili do Údolí smutku... na elfy.