Serafe, zachraň nás - Souboj u krejčího

28.10.2020

Krejčí byl zrovna v pilné práci. Naskytl se jí obraz, jak bere míry vysokému muži v kožených botách a dlouhém koženém plášti.
"Mohu?"
"Vydrž, vidíš, že mám práci!" odsekl bezvlasý mužíček a jal se opět do měření.
Agátka si sedla na stoličku u dveří. Čekala až bude hotov a vtom si povšimla, jak zpoza kabátu muže vykukuje část meče. Byl to přesně ten samý, který ji koňská hlava vzal. Jak se asi dostal sem? Byl ten lapka rychlejší než ona? Vždyť musel projít i tou osadou před městem. A tu jí svitlo.
"No, jasně!" přímo vykřikla.
Najednou se všechny oči v krámě obrátily na ní. Pochopila, že ten muž, který skoupil potky, byl vlastně ona koňská hlava a tento byl kupec onoho meče. Jenže co teď? Jak ho získat? Šla na to oklikou.

"Vy asi musíte být hodně zámožný, když si necháváte ušít tak nákladné šaty," poznamenala k vysokému muži v plášti a posunkem ukázala na velmi drahé plátno.
"Co je ti do toho?!" odsekl muž.
"Ajaj, tady to bude zavánět nepříjemnostmi," mumlala si pro sebe.
"Celkem hodně. Docela by mě zajímalo, odkud máte ten meč a kde jste k němu přišel?!" a už tasila ten koupený, protože v očích onoho muže bylo vidět zlost a nevraživost.
"Co ti je po tom? Je můj tak se o to nestarej..."
"Starám se, právě proto, že mi byl ukraden. Jste ochoten ho prodat?"
"Pomátla jsi se? Tohle na prodej není. Musela by sis ho vybojovat."
Agátka ho chtěla získat stůj, co stůj a tak s bojem souhlasila.
"Tady prosím ne, jděte na ulici..." vložil se do rozhovoru krejčí, vida, že se ti dva budou bít.
"Tady nebo na ulici, skoncuji s ní hnedle!"
"To se ale zapotíte!"
"S tebou, ty mládě? Pche."
"Do zbraně!"
"Ukaž co v tobě je, ty nedochůdče..." načež se muž chopil meče.
Agátka na nic nečekala a zaútočila jako první, vědoma si toho, že kdo útočí první má výhodu...

Muž se bránil a vypadalo to, že má navrch, ale Agátka se nedala nijak odradit. Výpady Agátky byly čím dál nečekanější a zuřivější. Muž se jen s vypětím všech sil pokoušel odrážet útoky. Tu ho to zasáhlo do ramene, tu do ruky. Měl jediné štěstí, že měl na sobě pod pláštěm zbroj. To Agátka zjistila až v průběhu boje. Agátku muž nezasáhl ani jednou. Ta vždy odrazila svižně protiútok a její meč opět zařinčel o mužův. Muž využíval šatů a házel je na Agátku, aby jí tím znepříjemnil boj. Agátka však stále víc získávala převahu a nakonec muže zatlačila do kouta. Jelikož nevěděl kam už ustoupit, tak se vzdal.
"Dej mi ten meč, jinak tě předhodím vlkům!" rozhodně na to Agátka.
Muž se tedy podrobil: "Tady ho máš a už mě nech," a pomalu jí ho podával.
To bylo divné, jistě věděl, jakou má hodnotu, jen tak by se ho nevzdal... když vtom, jí kdosi udeřil zezadu něčím po hlavě. Byl to krejčí. Praštil ji kusem dřeva, na kterém bylo plátno. Agátka se zapotácela, čehož podrobený muž využil, v rychlosti sebral meč a už byl z krámu venku.
"Proklatě. Hezky jste mi pomohl," vyjela na krejčího.
"Říkal jsem, že to tu nestrpím..."
"Tak vám tedy pěkně děkuji, šlo tu o magický meč!"
"Já vím, ukazoval mi ho."
"Cože?!?"
"Byl to samotný princ Kronut, jen si s tebou tady tak hrál, aby vyzkoušel tvé dovednosti Sestro meče... Uspěla jsi. Meč je v dobrých rukou, neměj strach."
"A nešijete na mě zas nějakou boudu?"
"Ne, to není můj styl. A pak, jen se běž podívat za dveře mého krámku. Princ tam na tebe čeká. Změřím si tě později, až budeš mít čas."
"Tomu tak budu věřit, nejdřív mě praštíte do hlavy a teď děláte jakoby nic."
"Však uvidíš..."

A skutečně. Hned za dveřmi stál princ i s ochrankou - Sestrami meče.
"Vítáme tě v Přístavním městě, dítě, a prosím odpusť mi ten malý žertík," promluvil princ.
"To byl pěkně povedený žertík. Co můj meč?"
"Tu je, vezmi si ho..." a jedna ze sester vystoupila a podávala meč Agátce.
"Tak z toho jsem úplně zmatená. Proč ten souboj?"
"Abychom věděli, jak si na tom stojíš a zda se dokážeš bít, i když dopis, který se k nám dostal od Sester meče z Královského města mluvil jasně, že jsi vycvičená. Jen jsme chtěli mít jistotu."
"Dopis? Já taky jeden pro vás mám, princi." načež vytáhla z mošny pergamen a podala mu ho.
"Na to se podívám až na hradě, ne všude je tu bezpečno, i když tu jsou Sestry meče," otočil se k ženám. Ty Agátku vybídly, aby vzala koně a šla s nimi.
Cesta na hrad proběhla v poklidu, žádné davy lidí, právě proto, že princ si tu získal velikou vážnost, i za své působení zde. Lidé se shlukovali po krajích, aby tato skupinka mohla projít bez potíží. Ale přesto ty pohledy na Agátce visely čím dál víc. A tak si tím lámala hlavu, až se nakonec zeptala sester.
"Sestry, můžete mi vysvětlit, proč se na mě každý dívá?"
"To je zbrojí a věkem. Nikdy ještě neviděli mladou Sestru meče. Tak proto."
"Takže jim připadám moc mladá?"
"Přesně tak. Málokdy se stane, že Sestra meče je poslána někam dál, než je z ní mladá bojovnice. Oproti nám jsi ještě dítě."
"Aha, tak proto."
"Ano. A nevleč se za námi jako nějaký pacholek. Hezky do čela a ať ti nic neunikne."
Co by mi tak mělo uniknout, myslila si po cestě Agátka, ale i tak dávala na vše bedlivý pozor.