Serafe, zachraň nás - Ve vesnici elfů

12.11.2020

"Stát!" zaznělo od elfa, jenž držel stráž u vstupu do osady.
"Chceme si promluvit s vaším vůdcem," poklidně pronesl Seraf.
"A co ti ranění, kteří jdou za vámi?"
"Nešťastná shoda okolností," podotkla Agátka a v ruce se jí zaleskl meč.
"Ty jsi Sestra meče?"
"Ano a doprovázím tady Serafa a ještě jednoho bojovníka."
"S tím mečem tě dovnitř nepustím!"
"Já ho zas nikomu nedám, ani nikam neodložím."
"Jak je libo, tak zůstaneš tu a ty taky," poukázal elf na Urlichovu sekeru.
"Co se dá dělat," povzdychl si Urlich, taky se totiž nechtěl zbraně vzdát. Přece jen, být v osadě elfů, ať již v ní, nebo v její blízkosti, bylo vždy nebezpečné pro každého. Elfové byli zvláštní, někdy byli mírumilovní a jindy krvelační. Nikdy se nikomu nepodařilo zjistit, proč je to jednou tak a podruhé onak a tak se jim lidé spíše vyhýbali.
Elf, který je vedl do osady ujistil Agátku i Urlicha, že se netřeba bát o Serafa, u nich byl vždy v úctě. Už z dávnověku. Postupně pak kolem nich do vesnice procházeli elfové s raněnými, kteří na tom byli hodně špatně, ale na druhou stranu neměli útočit, myslela si v duchu Agátka. Mají co si zasloužili...

Serafa elf dovedl až před hlavní stan, kde pobýval už viditelně starý elf, kolik mu mohlo být se nikdo nedokázal odvážit říct. Snad tisíc let, nebo víc? Ten, když Serafa uviděl, tak se zvedl a uklonil.
"Vítej Serafe. Čeho si žádáš?"
"To se spíš ptám já vás. Proč nemůžete žít v míru spolu s lidmi?!"
"Je toho mnoho, co nevíš, za ta století, co jsi tu nebyl se hodně změnilo. Lidé nás nemají v oblibě a vyhýbají se nám. Obchod vázne a ke všemu ti nemrtví."
"Ano, už jsem slyšel od tvého pobočníka" a ukázal na elfa, který ho doprovázel.
"Temní kněží nás taktéž vyhnali se svými kouzly ven z lesů, spolu se zběhy, již se teď potulují v Jižní provincii. Chvíli jsme s nimi bojovali, ale bylo nás málo, proto jsme se raději stáhli."
"Jak to že málo? Vás je mnohem víc než lidí..."
"Bylo tomu tak, než temní mágové zamořili spolu s nemrtvými naše prameny mládí jedem. Už se z nich napít nemůžeme a tak stárneme. Je nás stále méně. Ani v lesích už nemáme takový klid, jako kdysi. Mnoho nás padlo i v boji proti zběhům, kteří se šikují na jižní hranici lesů a dělají výpady na naše obydlí, aby drancovali a odvlékali mladé elfy do otroctví. Les už zdaleka není bezpečný pro nikoho, ani pro nás. Proto ten přesun do skal. A byť zde nejsme zdejší, tak už jsme si tak nějak zvykli na podmínky, které tu vládnou. Je tu teď rozhodně více bezpečno, než v Lese zapomnění," a pokračoval ještě dál...

"To jsou velmi důležité zprávy co mi tu říkáš. Souhlasí to s tím, co víme. Můžeme vám být nějak nápomocní?" otázal se Seraf.
"Něco by se našlo, snad zkusit zabít, či zajmout vůdce zběhů..." na chvíli se stařičký elf odmlčel a vzpomínal: "Počkej chvíli, jen co si vzpomenu... Už to mám... Jmenuje se Jat. Usídlil se v Lese zapomnění u vchodu do podzemní jeskyně na severovýchodě."
"To naše skupina zvládne."
"Nedej se mýlit, je jich tam jako much."
"Dobrá, dáme si pozor a něco vymyslíme, jak na ně."
"Dám ti dva elfy, ti tě povedou a budou při tobě i bojovat, pokud k boji dojde."
"Děkuji, hned se vydáme na cestu, jen co budou připravení... Nicméně to musím ještě říci svým spolubojovníkům, kteří čekají před vesnicí. Vaše stráž je odmítla pustit."
"Ano, ano, pravda... málem bych zapomněl, Sestra meče je ta maličká, že? Dávej na ni pozor, může být hodně důležitá. Cosi mi říká, že ty a ona jste v jakémsi duševním spojení. To si jen tak lehce šepotaly stromy, než jste se k nám dostali."
"Pravda, povolala mě na tento svět, asi věděla proč."
"Chraň ji a nedej, aby zhynula... zde jsou bojová křídla... ber... budou se ti hodit."
"Děkuji za tak vzácný dar, vážím si toho."
"Tak na shledanou... snad se ještě potkáme, rád jsem tě viděl."
Seraf jen pokýval hlavou na znamení pozdravu, otočil se a došel ke svým druhům, kteří ještě stále byli před vesnicí. Stráž byla neoblomná, i když Agátka zkoušela kde co. Po chvíli se k nim taktéž přidaly i dvě středně vzrostlé elfí ženy, nejlepší lukostřelkyně. Jejich oblek kopíroval barvu lesa. Z čeho však byl vyroben, bylo pro Adélku záhadou. A i když se jich ptala, tak neřekly ani slovo, jen pozvedly levé obočí. Nedostala z nich nic. Divné nátury, pomyslela si.

"Tak co? Jak jsi pořídil?" optal se Urlich Serafa.
"Pojedeme do Lesa zapomnění, vyčistit jedno doupě těch zlořádů."
Agátka vidouc Serafova bojová křídla si ihned vzpomněla na ten svůj sen, kde Serafa poprvé uviděla. Byla to přesně ta křídla, která viděla. Už tušila, že ten její sen se nejspíš promění ve skutečnost.
"Kdo ti dal ta křídla, Serafe?"
"Ten stařičký elf, Agátko..."
"Víš, měla jsem sen a viděla jsem tě právě s těmito."
"Hmmm... to je zajímavé, že by se sen promítal do skutečnosti?" překvapeně na to Urlich.
"To je právě to, čeho se bojím nejvíce," a Agátka zapátrala v paměti na veškeré sny, co se jí zdály, a které byly spojené se skutečností, ale na žádný si nevzpomněla.
"Čeho se bát?!? Moje sekera vždycky ví, kam zasáhnout."
"Nech být, Urlichu. Pokud protivníků bude hodně, tak si s nimi těžko poradíme..." podotkla Agátka.
"Nechme řečí a pojďme, čas kvapí a lumpové nepočkají!" zaznělo od Serafa.
Nasedli na koně a vzhůru do Lesa zapomnění. Směr doupě zběhů.