Serafe, zachraň nás - Vyvolání Serafa

Agátka seděla u stolu spolu se sestrami v jídelně a zrovna jedla večeři. Kolem to vypadalo jako uskupení zbrojnošů, ale s tím rozdílem, že tohle byly bojovnice... tak se tu pilo a hodovalo o sto šest. A ač Sestry neholdovaly alkoholu, tak si nezadaly ani s největšími pijany - tedy některé... byly prostě unikum už samy o sobě. Heslo: jez do polo syta, pij do polo pita, budeš mít dlouhá léta, charakterizovalo každou hostinu. Ale i tak nic nepřišlo nazmar. Co se nesnědlo hodilo se dobytku a slepicím, ty sezobaly všechno na co přišly. Také tu byli psi, pro které vypečené lahůdky, které spadly ze stolu, byly výtečnou pochoutkou. Ano a v tom byl rozdíl oproti Dukártovu sídlu, tam byli pro změnu bojoví vlci, ale až za hradbami města, společně s tlupami lapků a zlodějů...
Po jídle se šla Agátka, spolu se Sestrami meče, modlit do kaple k bohu Trónu, aby dal sílu vojsku, jež bylo v pevnosti Geldit...

"Tróne, ty jenž vládneš nebeské i zemské říši..." začínala modlitba představené kláštera. Prostě takové to klasické modlení k ničemu... to v Agátce vzbuzovalo obavy, že se tu sestry jen modlí a nic jiného nepodniknou. Chtěla být uprostřed akce a tak se pomalu nenápadně vytratila a šla zkoumat onen zdejší klášter blíže. Procházela podloubím a nahlížela do všech dveří, některé byly zamčené, jiné ne... tak nahlídla, ale když viděla jen palandu a truhlu, šla zas dál... Až na samém konci se při otevření dveří objevila knihovnu. To je přesně to, co potřebovala. Třeba tu najde návod na to, jak přimět Serafa sestoupit z nebeského prachu.

Hledala dlouho, hodně dlouho, až si pak nakonec musela zapálit svíčku. Prohlédla několik desítek knih, ale nikde nic konkrétního nebylo. Jen samé povídání o tom, jaký je a za co bojuje, ale jak ho vyvolat nikde nebylo a tak byla šťastná, že alespoň ví to málo, co se dozvěděla v Královském městě.
V knihovně nikdo nebyl, ale přesto pro jistotu zašla za regály plné knížek a tam znova zkoušela rituál. Tentokrát se povedl! Použila jiné svíčky, tak to bylo asi tím, jak si tak dumala pro sebe. Z oblaku, jenž se před ní vytvořil, se vynořil Seraf...
"Zdravím tě mé dítě, s čím ti mohu pomoci?"
"Ono se to povedlo..." vyhrkla Agátka
"Proč jsi mě zavolala?"
"Goblini útočí na pevnost Geldit, která je odsud daleko, v poušti a mám takový pocit, že to není jen tak, že se něčeho bojí... Měla jsem vidění, že na město goblinů útočí nemrtví a mocnosti podzemí..."
"Podíváme se, jak to ve skutečnosti je... veď mě."
"Musím si osedlat koně a i ty ho jistě budeš potřebo-vat..." dumala nahlas Agátka, když neviděla posvátná křídla.
"Pojďme tedy a neztrácejme čas."
"Musím princi oznámit svůj odchod, i Sestrám meče, ale nevím co jim říci."
"Že tě pocestný požádal o pomoc..."
"Teď? V tuto hodinu a zde?"
"Ano."
"Dobře tedy, vydrž a nikam nechoď, jdu za představenou kláštera..."
"Půjdu s tebou!"
"To raději ne."
"Neboj se..."
A tak se oba, Agátka i Seraf vydali ke světnici, kde byla představená kláštera. Ta když uviděla Serafa, jen spráskla ruce a hluboce se uklonila až k zemi. "Co tě k nám přivádí, Serafe?"
"Tady tvoje mladá bojovnice mě zavolala."
"Agátko, proč to?" obrátila se tak trochu vyčítavě na Agátku.
A Agátka opět zopakovala to, co již řekla Serafovi - o pevnosti Geldit a městě goblinů a o tom, co se tam teď děje.
"To musí vědět princ, pojďte se mnou," a už je vedla za princem.

Princ Kronut právě uléhal na lože, když se ozvalo klepání na dveře...
"Kdo je?"
"Sestry meče."
"Vstupte."
"Zdravím princi a omlouvám se, že jsme vás vyrušily."
"To nic, co potřebujete?" ospalým hlasem na to princ, už byl po celém dnu znaven a sotva viděl na oči. To, co mu však sestra představená řekla, ho okamžitě postavilo na nohy.
"Tak nemrtví? Seraf! No... to jsou mi novinky a to vše ty Agátko?!"
"Ano, prosím..." zaznělo provinile od Agátky.
"Dobře, že jste mi to řekly, vyšleme posla ke goblinům, ale prvně se musíme podívat do pevnosti, na koně!" u dveří se zastavil a poručil strážím: "Sežeňte Lika a ať mě čeká u vjezdu do města... My jdeme ke koním," a namířili si to po schodech dolů ke stájím. Princ spěchal, asi věděl víc než Agátka a představená kláštera dohromady.
"Proč ten úprk?" otázala se Sestra meče.
"Zdál se mi v nedávné době sen - taky o nemrtvých..."
"Takže to vypadá, že skutečně asi budeme bojovat na dvou frontách, s nemrtvými a gobliny..."
"Ano... nejspíš se tomu nevyhneme."
Osedlali koně a hnali se k hlavní bráně. Tam už je čekal Lik - velitel stráží.
"Nazdar Liku, předávám ti velení nad městem."
"Copak se děje, princi?"
"Musím neodkladně odjet a ty tu dávej velký pozor."
"Jsem opatrnost sama, však už mě princi znáte..."
Rozloučili se tedy, jak s Likem, tak s představenou kláštera a tato malá skupinka se vydala na cestu směr pevnost Geldit.