Serafe, zachraň nás - Zkouška postřehu

Cesta rychle ubíhala, prošli náměstím a namířili si to nahoru k hradu, jenž se tyčil na skále obklopené vodou...
"Jak jsi vlastně o ten meč přišla, Agátko," zeptala se jedna ze Sester meče, která teď šla po jejím boku.
"V noci na mě zaútočili lapkové - v hostinci, kde jsem přespávala."
"A kolik jich bylo?"
"Teď si nevzpomínám pět nebo šest a k tomu jejich vůdce. Sotva jsem se probrala po děsivém snu, už stáli u mé postele. Museli mi něco namíchat do nápoje, jelikož jsem tvrdě spala a nepostřehla ani vrznutí dveří."
"Tak to jsi měla štěstí, že tě nezabili. Byla by tě škoda."
"To ano, ale víc než můj život je přednější, aby se tento meč nedostal do špatných rukou," a osahala si meč v pochvě, aby se ujistila, že ho tam stále má.
"Tak jest, je třeba být vždy ve střehu..."

Zrovna, když zahýbali za roh dalšího domku, tak se v dáli objevil muž s lukem a vystřelil na prince šíp. Agátka to zpozorovala a vykřikla: "Princi, pozor!!!"
Naštěstí šíp chytla do dlaně, těsně před princovým tělem a tak odvrátila možnou katastrofu. Sestry jen mlčky přihlížely, jako by o nic nešlo.
"Dobře si vedeš. Další zkoušku máš za sebou," poznamenal princ Kronut, vida tázavý pohled Agátky.
"Princi Kronute, není to nebezpečné, když takto ohrožujete svůj život jen proto, abyste zjistil, co dokáži a co ne?"
"Vůbec ne, však se na ten šíp podívej blíž."
Agátka tedy šíp začala zkoumat, prvně pevnost hrotu. Zjistila, že je z jakéhosi materiálu, který je měkký a dá se ohnout...
"Tak takhle to je, je to jen neškodná napodobenina."
"Přesně tak, jsme jediní výrobci těchto šípů a používají se pouze jen pro zkoušky nováčků jako jsi ty. Běžný zásah způsobí malou modřinu, ale já mám na sobě kroužkovou zbroj pod pláštěm, jak už víš, tak by se vůbec nic nestalo."
"Z čeho je to dělané?"
"Špička je slisovaná sláma, natřená barvivem, aby vypadala jako skutečný hrot. Zkus ho zapálit uvidíš sama..."
"To netřeba, stačí mi vaše vysvětlení."
"Podívej se i na pírka, jak jsou dělaná."
"Pravda, odlišně. Má to nějaký význam?"
"Ano, šíp letí rychleji, než ty běžné a dokáže přesně zasáhnout i na velkou vzdálenost. Právě takové možná někdy uvidíš i v Lese zapomnění, pokud se tam někdy dostaneš. Používají je jen elfové a sem tam i Sestry meče."
"Tak s elfy jsem se ještě nesetkala..."
"I ty brzy poznáš, ale nepředbíhejme. Prvně dorazíme do hradu a tam se uvidí, co s tebou dál."

Dále už se po cestě nestalo nic. Prošli přes padací most a na první nádvoří hradu. Byl to majestátní hrad, vévodil širokému okolí. Bylo vidět, že si už taky prošel nejednou bitvou, jelikož část hradeb byla zbořená, ale už se zase opravovaly. Na hradbách pracovala asi stovka vězňů a z blízkého kamenolomu vozili na hradby kámen. Takže tu bylo celkem rušno. Ale jen na vnější straně hradu. Ve vnitřní části byl klid.
Na nádvoří se připravovali jezdci k odjezdu a Agátce to nedalo, aby se nezeptala: "Kam jedou?"
"Do pevnosti Geldit uprostřed pouště. Je jich tam víc než třeba."
"Ano už jsem slyšela, že král Heras povolal veškeré muže do zbraně."
"Tak jest."
"Toto je naše elita, vynikající bojovníci a také záloha tu, v těchto končinách."
"A nebudou zde potřební?"
"Kde že, na udržení pořádku stačí bohatě biřici a Sestry meče," odvětil princ.
Došli až ke klášteru Sester meče a tam se princ Kronut s Agátkou rozloučil na krátký čas, aby si odpočinula po cestě.