Šít roušky? Ano, nebo ne? Má to prozaičtější důvod!

Jakmile vláda nařídila nosit ochranu úst a nosu, tak se skoro všichni hned zakryli, ale celý IZS byl bez roušek (mimo další odvětví, kde se lidé setkávají v těsném kontaktu) a jelikož je v nás lidství a umíme si pomáhat, když přijdou trable, tak se zvedla vlna "ušijte si roušku"... samosebou, někteří na tom začaly hned vydělávat, kupovaly se šátky, látky, nitě jehly, šicí stroje...

maličko jsme tak pomohli odvětví, které bylo až donedávna pomalu považováno za zemřelé...

ale nechme teď ekonomiku ekonomikou a zaměřme se na to, co nám to vlastně dalo mimo peněz, které jsme do toho museli obětovat.

Celá věc má dalekosáhlejší dopad, než si vůbec dokážeme představit. Co rodina, to minimálně jedna šička/šič(hehe)...

V době, kdy už nám děti lezly krkem a neustále jsme byli zaplavováni zprávami o tom, kolik přibylo nakažených, tak se náš život smrskl na hledání špatných zpráv. Tohle přišlo jako dar z nebes. Najednou většina z nás zůstala doma a šije, či jakkoli té celé myšlence pomáhá. Najednou máme jiný okruh zájmů, záleží nám na druhém. Je to paradox.

Většina z nás se kdysi na ulici ani nepozdravila a dnes? Je vidět mávání, palce nahoru na řidiče co jezdí v mhd, potlesk večer všem složkám záchranného systému i prodavačkám a prodavačům, svíčky, zpěv... ano... semkli jsme se a zjistili, že si dokážeme pomoci sami i bez těch elit nahoře, ale co je důležitější, trávíme více času se svoji rodinou, učíme se žít s člověkem, kterého jsme potkali jen večer, znova se s dětmi učíme, tak kdysi naše matky a babičky s námi, povídáme si v rodině mezi sebou, napravujeme naše složité a někdy i těžké vztahy a to jen proto, abychom to společně nějak dali.

Ano, i v těchto těžkých chvílích nás mnozí opouštějí, ale je to špatně? Nikoli. Odděluje se zrno od plev, vzniká nový svět. A bude takový, jaký si ho uděláme.

Samo sebou, taky je mi líto těch, co už tu díky tomuto viru nejsou, ale vězte, že jejich smrt má nedozírnou cenu, ne proto, že byli naši blízcí, známí, přátelé ap., ale proto, že se obětovali, ať přímo, či nepřímo pro dobro nás všech. Můžete mi namítnout, proč zrovna, on/ona... zákony vesmíru říkají, že každý má nějakou cestu a tou se vydal a je na něm, jak zúročí svůj život... Ale nevybírá si to naše mysl, ale naše duše. V těch těžkých chvílích se rozhoduje právě ona a ona má navrch nad naším myšlením, ona řídí, co je třeba a jelikož máme duši máme i srdce. A tak láska najednou kvete mezi lidmi milionkrát víc než zloba a válčení. Jen si uvědomte, kolik lidí podlehlo válkám a útrapám v životě... těch "pár", co už jsou na nebesích, mi jistě dá za pravdu, že pokud je nutné udělat změnu, tak se obětovali rádi... Sice si to ne každý uvědomí, ale měli bychom to mít na paměti, že většina z nás i nich za to vůbec nemůže - to jsou ti hrdinové, kteří nás vyvádějí z otroctví tohoto světa. Tím nejcennějším co mají... svým vlastním životem. Ale to už jsem zaběhl někam úplně jinam.

Chtěl jsem původně napsat něco ve smyslu, že když jsme teď doma a nevíme, co dělat, tak přišly roušky, je to ideální čas, jak zapojit celou rodinu a udělat něco společně. Ani zdaleka nejda o to, zda vás ochrání, nebo ne... ono je to úplně jedno... důležité je, že během krátkého času nastartujete ten správný motor, jak vycházet v rodině, s lidmi kolem sebe a přitom se zabavíte a zůstanete doma a nikam ven nepůjdete, pokud nemusíte, protože to je ten nejlepší lék na tento vir. Nikam nechodit, nešířit nemoc dál, zapojit se, napravit vztahy. Teď více, než kdy jindy si totiž uvědomujeme, že naše svíčka může kdykoli dohořet. A proč? Protože se to dotýká nás všech, malých i velkých, toho posledního člověka i velkého státníka. Byla tedy nutná panika? Ano byla, aktivovali jsme v sobě nouzový program na přežití a když chceme přežít, musíme spolupracovat. Jedna kapka moře nedělá, nijak jej neovlivní, ale jakmile se k jedné kapce přidá další a další... tak je z toho rázem oceán. Toto mějme na paměti... Je to vlastně dobře, že to přišlo právě teď a je zcela jedno, za je do uměle vytvořené nebo ne.

Najednou si uvědomujeme co vše se kolem nás děje, že nás neustále někdo sleduje, že ví o každém našem kroku, nákupu, o našich niterných pocitech, myšlenkách... Uvědomili jsme si díky tomuto, že jsme vlastně svázaní civilizační chorobou a tou chorobou není koronavirus, ale něco zcela jiného...

Už vám svitlo?

Proč se najednou dějí věci, jak se dějí, zkuste se na chvíli zastavit a zauvažovat, co vám to dalo a co vzalo... dejte to na misky vah a sledujete je, kam se asi nahnou? Co má cenu a co ne, co je důležité a co ne? Má smysl vědět, zda je můj soused nakažený, nebo ne? Mohu to chytnout? Mohu, ale také nemusím...

Pamatujte si jedno, pokud chcete, kdo má projít utrpením, ten si jím projde, kdo ne tomu se vyhne utrpení obloukem.

Vše má nějaký smysl. Mnoho lidí se bojí smrti, ale povím vám jedno, smrt je nádherná, nevýslovně krásná, je to vysvobození... Naopak, lidé by se měli bát toho, co je před smrtí, kdy už se nemůžete hýbat, jste ochromeni, nemůžete mluvit, nemůžete jíst, pít... a jste jen sami se svými vlastními myšlenkami... tam se to rozhodne... tam nás to všechny směřuje.

Nechci však říci, abyste roušky a různé ochrany proti viru podceňovali, to rozhodně ne, ale na druhou stranu, jak víte, že právě vám se třebas nezamlží z ničeho nic brýle a vy se v autě vybouráte a papá... či se tak moc budete starat o to, že vám rouška nějak nesedí a zapomenete na opatrnost, ale třeba i při tom mávání na sebe... zamáváte, jako by se usmějete a přehlídnete nebezpečnou situaci a konec.

Každý máme nějak tu svoji svíčku dlouho a nevíme dne ani hodiny, proto pokud můžete, tak napravte vztahy, které pro vás mají význam a smysl. Tam, kde to nejde, tak se prostě sbalte a odejděte, on vám v této době jistě někdo podá pomocnou ruku, a i když ne, tak je to jen další zkouška vaší síly a víry... utvrzení se v tom, co je dobré a co ne, co se dá řešit a co už řešit nelze, protože například protistrana nechce...

Zamyslete se prosím nad tímto textem a popravdě si zodpovězte ty otázky a myšlenky, které tu padly. Budete možná překvapeni, kde se nacházíte, v jaké společnosti, vedle koho... A zvažte, má smysl setrvávat nebo ne? O co mi v životě vlastně jde? Jde mi o lásku a štěstí? Ano? Vždyť ta je všude kolem. Ve všech vrstvách lidské společnosti jsou dobří a špatní lidé a je jen na nás, kterými se obklopíme... A vězte, že ty nejtěžší změny jsou ty nejlepší, ty nás učí, jak se dál chovat a jednat, právě na těch nejtěžších překážkách si uvědomíme svoji vlastní hodnotu. Pro se každý sportovec snaží být první, proběhnout tou cílovou páskou... ví, že jeho úsilí bude odměněno, ale sám pro to musí obětovat spoustu věcí. Každý, kdo už v životě v něčem vyhrál vám řekne, že jen svojí pílí a důvtipem se dostal tak daleko, že nechal ostatní za sebou... buďte tedy vítězové... překonejte tuto malou překážku ve vašem životě a žijte je konečně po dlouhé době takový, jaký skutečně chcete... kdy jindy by na to byla vhodná doba, nežli teď... Tak jděte a jednejte s druhými tak, jak chcete, aby lidé jednali s vámi.

Mnoho štěstí vám všem!