Urtigo - vodní svět - Cesta domů

14.07.2020

Zamířil jsem si to domů. Domů... Mým domovem byla vlastně raketa. Tento pozemský domov jsem viděl jen z času na čas, ale moc rád jsem zde nebyl. Ne, že bych to tu neměl dobře zařízené, ale prostě jsem se zde necítil jako mezi svými na raketě.
Nasedl jsem tedy do magnetoplánu a jel směrem k domovu. Zase jsem se cestou podivoval, co vše se tu změnilo. Stromy vystřídaly futuristické domy. Zkosená střecha, na ní solární panel, okna pokrytá UV folií proti tak už silnému žáru slunce. Domy se tyčily do ohromné výše a měly vjezd do suterénu pro magnetoplány, aby se zamezilo kontaktu člověka s přímými slunečními paprsky. Kdysi to tak prý nebývalo. Okna se dala otvírat dokořán a nikdo neměl strach z toho, že se spálí. Zato dnes jsme na slunce už nemohli. Jeho žár byl ve dne tak silný, že by se každý nechráněný tvor upekl jak maso na rožni. Ano, byli zde také odvážlivci, kteří tohle nebrali na vědomí a žili tak, jak za starých časů, ale nedožívali se vysokého věku. Většinou jim bylo tak kolem sedmdesáti. Poslední z posledních. Nicméně sedmdesát už teď nebyl žádný věk. Běžně se lidé dožívali sto padesáti let. Bylo to především zásluhou syntetizátorů a přesně stanoveného jídelníčku pro každého člověka. Ale my, kosmičtí pracovníci, jsme si dělali relativně, co jsme chtěli. Nikdo nás nekontroloval, jen jednou za čas pozemský doktor. A ten nás nechával být. Sice se vždy rozčiloval nad tím, jak se stravujeme na dálkových letech, ale to bylo tak všechno. Ani jeden z nás se nehodlal podřizovat a tak nezmohl nikdy nic. Jen pak nakonec pokrčil rameny a se slovy: "Tak si rozbijte hlavu o zeď," ukončil lékařskou prohlídku.
Nutno dodat, že takto to bylo pokaždé, když jsme se vrátili z nějaké té daleké výpravy. Vždy jsme se podivovali, jak lidstvo je zas o kousek vepředu s technikou, ale též o krok pozadu s lidstvím. Pomalu jsme jim už nerozuměli... Věčně nějaká zábava s holografickou hrou, ale že by na sobě pracovali, to ne. Oproti nám hodně zhloupli a my si mysleli, že je to vlastně účel. Ale ne tak docela, bylo to spíše vývojem přetechnizované civilizace, která lidi od sebe odcizovala tím víc, čím byla vyspělejší. Něco jako romantiku dnešní lidé znali jen z historických knih, ale stejně jí nerozuměli. Dnešní muž si nedokázal představit, že by ženě recitoval básně, hrál pod okny na kytaru, chodil do parku. A propos, park. Dnešní parky byly vlastně UV kupole, pod nimiž bylo trocha té zeleně... zeleně... jak jinak nazvat umělé rostliny, které ani nevoněly. Celková devastace planety, předchozími generacemi, udělala své... Najednou jsem si to uvědomil. Degenerují a to ve velkém. Co bude, až se z výpravy vrátíme? Budou to ještě lidi, nebo už jen lidské schránky?
Z uvažování mě vytrhlo zacinkání palubního telefonu...
"Ahoj, tady Saša, můžu se u tebe zastavit?"
"Jasně, že jo! Právě jedu domů. Před třetí budu doma a..." nedokončil jsem.
"Super, už čekám s magnetoplánem v suterénu, na něco jsem narazila, ale to až osobně..."
"A nemůžeš mi to říct teď?"
"To nemůžu, přijeď co nejdřív, je to důležité!"
"Dobře, zadám příkaz na zvýšení rychlosti. Dej mi tak čtvrt hodiny..."
"Ok, ale pospěš si!"
To bylo podivné, co by tak Saša po mně chtěla? Co se děje? Nač ten spěch? A namířil jsem si to směrem k domovu.