Urtigo - vodní svět - Měsíční základna

26.07.2020

Ze Země na Měsíc to byla chvilka. Vše pracovalo a tak jsme se oddávali každý svému... Petr s Davidem hráli šachy a Ivoš se na ně díval a mluvil jim do toho. Neobešlo se to bez hádky, tak časté mezi Davidem a Ivošem. Nějak se neměli v lásce, ale jako kolegové spolu vycházeli normálně. Saša si cosi četla a já s koordinátorem Tomem jsme se skláněli nad navigační mapou.
"Hele vidíš tohle?" ukázal Tom prstem do mapy.
"Áha, asteroidy, já na ně úplně zapomněl," omluvně jsem řekl Tomovi.
"Bude třeba to celé překopat a propočítat znova. Je ti to doufám jasné."
"Jistě, dám se hned do toho," ale že by se mi nějak chtělo, to ne... znamenalo to zdržení, musely se obletět v dosti velkém odstupu. Co jsem mohl dělat, byla to moje práce a měl jsem ji rád a za tuto chybu jsem mohl nadávat tak akorát sobě.
Byl jsem ve dvou třetinách práce, když za mnou přišla Saša a ustaraně se na mě dívala...
"Zase nějaké starosti?" optala se.
"Ale ne, jen drobnost. Nestojí to ani za řeč, už to pomalu budu mít hotové. Při tom shonu jsem jen na něco zapomněl, tak to teď opravuji."
"No dobrá, ale běž si taky odpočinout."
"Nemám kdy, do příletu na Měsíc to musí být hotové."
"Proč?"
"Jde o další cestu. Na Urtigo, musíme obletět asteroidy."
"Tak si alespoň na chvíli zacvič a protáhni se... jsi tu u toho shrbený, až to hezké není."
Narovnal jsem se...
"Tak se mi to líbí a ne že se zas budeš hrbit. Hlavně to nepřeháněj, času máme ještě dost," a pousmála se.
Na Měsíci jsme měli nalodit ještě jednoho člena naší výpravy, fyzika Zdeňka. To on přišel kdysi před lety s návrhem vybudovat základnu na Měsíci, jako startovní bod pro všechny kosmické lodě. Už mu táhlo na sedmdesát šest, pěkný stařík oproti nám mlaďochům. Ale zato byl Zdeněk zkušený odborník v tom, co dělal, i zkušený astronaut. Nic ho nerozhodilo. Byl na základně sám už léta a neviděl živou duši. Přesto to zvládal. Naštěstí tu byl čilý ruch, přilétaly a odlétaly kosmické lodě a stále se tu něco dělo - těžil se zde totiž Tarek - velmi vzácný kov používaný pro supravodiče, takže sám v podstatě nebyl. Společnost mu dělali androidi i poloautomaty, avšak nikoho z posádek lodí neviděl na vlastní oči, jen přes obrazovku.
Když jsme zaujali místo na orbitě a ohlásili se, tak přímo řičel radostí a humorem...
"Á... další kocábka... tady Emzetka, přistávací plocha volná..." Emzetka, tak se zkráceně říkalo měsíční základně.
"Tady expedice Urtigo, čekáme na navedení..."
"Zapínám automat, vyčkejte jeho pokynů."
"Rozumíme."
"... kurz dva dva nula... přistávací plocha čtyři," zahlásil automat.
Pootočili jsme se. Před námi se rozprostřela měsíční základna. Kopule s laboratořemi, které tvořily půlkruh a uprostřed něj přistávací plocha. V dáli na obzoru se rýsovaly věže Tarekových dolů. Odtud pak na Emzetku jezdily automaty, v pravidelných odstupech, s Tarekem do skladiště a zpět. Pro stroje to daleko nebylo, jen asi deset, dvanáct kilometrů.
"Trysky zpětný chod!" velel koordinátor.
Zapnul jsem trysky a sestupovali jsme dolů z orbitu k základně.
"Oprava kurzu na dva dva šest," zahlásil automat.
Ručička na radaru se nepatrně vychýlila a my už byli ve vzdálenosti několika stovek metrů od přistávajícího kříže.
"Tak už jsme tu..." vydechla Saša.
"No to je dost, že už jste tady, já jsem natěšený na to Urtigo jako blecha na psí kožich," s radostí ve tváři pravil Zdeněk.
"Jste jistě rád, že vypadnete, že ano?" dal se do hovoru koordinátor.
"O to by ani tak nešlo, je tu celkem rušno, ale jsem zvědav na ty ryby, nebo co to vlastně je. Odmalička jsem snil o podmořském světě a tady na Měsíci je to podobné, jen bez ryb. A jen abychom si rozuměli... tykejte mi... nesnáším vykání, to se pak blbě říká: VY VOLE," a postupně nám všem potřásl pravicí.
"Když dovolíte, dáma první..." uchopil Sašinu ruku a políbil ji.
"Ale, ale... snad mě nechcete žádat o ruku???"
"Kdeže děvenko, jen už jsem tu ženu neviděl, ani nepamatuji..."
"To se hned pozná stará škola," dal se do hovoru David.
"Víš mladíku, ženy mají rády všechno něžné a romantické. Ostatně pro to taky byly stvořeny, no ne?!"
"To máte pravdu, naše Saša kvete jak divá," přidal se Petr a Saša se jen culila a červenala se.
"Tak už toho nechte... nebo se propadnu studem do země."
"Dobrá tedy, co pro vás můžu ještě udělat?"
"Asi nic, Zdeňku, jen si vezměte své nádobíčko a letíme, čím dřív vyrazíme, tím líp," prohodil koordinátor k fyzikovi.
"Tykačka, pamatujete? Sbaleno mám, tak se jde."
"Dobrá, polepším se. Jen poznámka, co automaty?"
"Ty mají zadanou práci a pak, zanedlouho přiletí další loď s posádkou, tak si je navedou a budou tu pak oni."
"Dobře, tak jdeme..." a už jsme si to šinuli po startovní ploše k raketě. Pnula se do ohromné výše dvacetipatrové budovy. A nad její špičkou svítila jediná modrá hvězda. Tam letíme. Najednou jsem si to uvědomil. Tak daleko a přitom tak blízko a ke všemu taková náhoda... nebo že by osud? Kdo ví, jen čas měl ukázat...