Urtigo - vodní svět - Obrana

19.08.2020

Generátory už byly ve vodě a pracovaly, ale vyskytl se další problém. Petr dostal nemoc z ozáření. Pracoval dost dlouho ve strojovně a tak se mu udělalo zle a zvracel. A tak jsem já i Petr byly zproštěni všech prací na raketě... Bylo to jak na poser máter. Jediný Petr totiž věděl, co kam a jak ve strojovně zapojit, aby se De-Kerův reaktor mohl opět rozběhnout. To bylo zlé a navíc i ta moje noha do toho... Ale Petr byl na tom opravdu zle. Zvracel a byl neustále vyčerpaný, ale nechtěl si odpočinout. A tak koordinátor po dohodě se Sašou rozhodl, že Petr bude všechno instruovat pomocí interkomu a kamer, které byly ve strojovně. Naštěstí se Davidovi druhý den podařilo zprovoznit univerzálního robota.
"Haló lidi, právě jsem opravil Kleopatru..." zahlásal David, když vešel do společenské místnosti, kde jsme byli my zbývající, kteří se na opravách nepodíleli. Shodou okolností tu byl i Tomáš.
"Výborně, pošleme ji do té radioaktivní vody," zaznělo od Toma. "První, co bude mít za úkol, bude oprava chlazení reaktoru, kterou jsme nestihli dokončit."
"Petře tady máš tablet. Budeš ji ovládat, jako bys byl v nějaké futuristické hře," zavtipkoval David.
"S tím se hezky sžiju. To nebude problém."
"Dobrá, ale tlačí nás čas, potřebujeme víc energie na topení v raketě. Teď tu je slabých deset stupňů. Musíš to opravit co možná nejdříve, jinak budeme v háji!" otočil se Tom na Petra.
Všichni tu teď chodili nabalení a zkoušeli se zahřát. Tomáš pak ještě rozhodl, že se budeme střídat u vysílačky, kdyby se s námi ty ryby opět pokusili o kontakt, ale moc v to nedoufal. Byli jsme vetřelci, jak nám tím průstřelem pláště sdělily. Obával se nejhoršího. A tak byly kolem rakety rozmístěny emitory silového pole a senzory nastaveny na nejvyšší citlivost, což se ukázalo jako dosti nevhodné, protože co chvíle zahlásily poplach, jak na ně sprchlo. Ano, podnebí tu bylo zajímavé, kyslík v atmosféře byl, ale bylo ho málo, i na Everestu ho bylo o dost víc. Nicméně nějaké ovzduší planeta měla. V oceánu to bylo jiné, ten byl plný ryb a řas, jež nejspíše, jak poznamenal Ivoš, teprve vytvářeli atmosféru. Ale jinak kolem dokola byl samý led. Ledový příkrov se táhl do nekonečné dálky a v odlesku hvězdy, jež byla poblíž a byla něco jako naše Slunce, se jeho povrch hezky třpytil. Mohli jsme se zatím tedy jen kochat krásou ledové planety a čekat. Co jiného. Ostatně, co se týče generátorů, tak jsme měli druhotný problém. Sítě proti rybám nevydržely pod jejich náporem, a tak se co den musely měnit. S tím nikdo nepočítal. S řešením nakonec přišly samy ryby. Zpozorovali jsme to hned po třetí výměně sítěk. Kolem generátoru plavali něco jako rejnoci električtí, a když se některá z ryb pokusila o proniknutí, tak jí dali lehkou ránu. Z toho se dalo usuzovat, že ty ryby skutečně byly vyspělé a mají tu tedy jakousi kulturu i hierarchii. Přesně tak jak se mi to zdálo kdysi v tom snu, před startem rakety. Škoda jen, že nám ty proklaté ryby vyřadily všechny sondy. Bez komunikace a dohody na společném postupu co dál, jsme byli v koncích, jak my, tak i ony ryby. Bylo nám jasné, že jsou proti nám, ale i tak jsme se o nich chtěli něco málo dozvědět, když s nimi budeme muset sdílet planetu až do konce života. Tato věta teď byla pomalu tabu. Nepřicházelo v úvahu odstartovat. Nebylo čím opravit plášť rakety a tak se z nás staly trosečníci, uvěznění daleko od domova a možná, že tu nepřežijeme ani další týden, říkal jsem si. Když mají ty ryby takové zbraně, co dokáží provrtat tlustý a tvrzený plášť lodi z těch nejmodernějších materiálů, tak nejspíš i my jako lidé před nimi neobstojíme, pokud dojde k delšímu boji. Ale bezmocní jsme nebyli. Měli jsme též sofistikované zbraně, dokonce i na ponorce, ale ty jsme teď nemohli použít. Prvně se musela odčerpat voda z reaktoru a postupně vše dekontaminovat než jsme se mohli dostat k nákladním dveřím. To nás zatím limitovalo a tak si koordinátor neustále dělal starosti s naší obranou. Emitory silového pole sice něco snesou, ale ne na dlouho a trvale... co když... ani nedomyslet...