Urtigo - vodní svět - Ráno

17.07.2020

Ranní zjištění: změna přichází s léty! Asi stárnu... Ty vzdechy, co jsem dřív vydával při sexu před léty, teď vydávám při vstávání z postele. Tak moc jsem byl po tom snu rozlámaný, že mi to naprosto zničilo začínající den.
Pomalu jsem se tedy vyhrabal z postele a šel do koupelny. Vida v zrcadle své vrásky, usoudil jsem, že mi to dalo víc zabrat, než jsem si myslel. Opláchl jsem se a oholil... "No, konečně vypadáš alespoň trochu k světu," prohodil jsem k tváři v zrcadle a šel do kuchyně. Snídaně ze syntetizátoru nevypadala nijak vábně, ale za ta léta jsem si už zvykl a hodil do sebe pár soust. Pomalu jsem je přežvykoval a poslouchal rádio...
"Na vaše prořídlé vlasy, je tu náš nový šampon krásy..."
Jo, jo, cílená reklama, to by jim šlo, pomyslel jsem si, vypnul rádio a pustil si muziku z vlastnoručně vyrobené hi-fi věže. To mě probralo zaručeně vždy. Osolil jsem to na max a pomalu se oblékl do pracovního, což byl světlemodrý overal se znakem radaru na hrudníku, odznak radistů. Pod ním jsem měl připevněnou hvězdu za zásluhy v oblasti radiotechniky, tu jsem měl ještě z dob mládí. Už ani nevím vlastně za co, ale to je fuk. Navlékl jsem se tedy do něj, zaškrtl zip, navlékl si hodinky, na horní kapsu si nasadil štítek se svým jménem a vypadl z bytu.
Chvíli trvalo, než turbovýtah dojel a tak jsem přemýšlel o tom snu, co se mi zdál. Že by to opravdu bylo tak, jak se mi zdálo? Opravdu nás toto čeká? Letěly mi myšlenky hlavou... Z rozjímání mě vytrhlo až cinknutí výtahu, dveře se otevřely a já nastoupil. Byl prázdný, nikdo v tak brzkou hodinu nejezdí. To jen já hodně brzo vstávám. Jo a ještě Saša. Jó Saša... Byla krásná a mladá. Hned bych si dal říct, kdyby projevila zájem, ale co s takovým staříkem, kterému už táhlo na pětapadesát. Jasně, tady na Zemi se to nějak nebralo, byl to mladý věk, ale my v kosmu o tom přemýšleli jinak... a vůbec, nač se zabývat takovými prkotinami. Mám teď jiné starosti. Musím do kosmologického ústavu pro plán cesty a vyjasnit si s Tomášem, kudy poletíme, abych měl alespoň hrubou představu, jak navést náš koráb na zmíněnou planetu.
Nasedl jsem tedy v suterénu do magnetoplánu a na upozornění Saši, že v nich nemáme být moc dlouho, jsem nastavil nejvyšší rychlost a už jsem jel směrem ke kosmologickému ústavu. Cestou jsem zas pozoroval krajinu, i když tu žádná vlastně nebyla. Jen samý barák a třída táhnoucí se celé kilometry, neměnná, nekonečná... jako vesmír...
Najednou se magnetoplán nějak zachvěl. Nebylo to silné zachvění, ale pocítil jsem to. Co to bylo? Zvíře? Ta tu přeci už dávno nejsou. Kámen? Zauvažoval jsem, ale ani jsem nedokončil myšlenku a zpod sedadla se začalo kouřit. Okamžitě jsem stiskl červené tlačítko STOP a vyskočil z magnetoplánu. Právě včas. Magnetoplán začal hořet a já byl najednou na slunci a cítil, jak mě spaluje. Musel jsem rychle najít nějaký úkryt a především si zavolat pomoc, ale jak?! Komunikátor jsem nechal na stole doma a k palubnímu telefonu magnetoplánu se nedalo dostat. Vyběhl jsem tedy po cestě, směrem ke kosmologickému ústavu, bylo to sotva pár stovek metrů. Nicméně jsem se hezky přismahl. Co přismahl, měl jsem spálenou kůži tak, že mě hned vzali do nemocnice. Tam už na mě čekala Saša...