Urtigo - vodní svět - Rozprava

14.07.2020

Seděli jsme s Tomem v baru nad kávou a probírali náš poslední společný let. Skoro nikdo tu nebyl, jen pět, šest lidí.
"Co myslíš, co se vyvine z té živy, kterou jsme dovezli?" otázal se pojednou Tom a podrbal se na špičce svého ostrého nosu.
"Kdo ví, kdo ví... ještě jsem neviděl živočicha, co živočicha, ale vůbec nějakou buňku, která dokáže přežít tak extrémní teploty. A to, jak minusové, tak i do plusu."
"Pravda, je to zvláštní druh."
"Jsem zvědav na to, jak se s tím poperou naši biologové. Škoda, že tu už není po podmořském životě ani památky..." zalitoval jsem.
"Věčná škoda, když už je pozdě... na to jsme měli myslet dřív. Ale teď nemyslím tebe, či nás tu, ale minulé generace," a udělal rukou kruhovité gesto.
"To je pravda. Plastový boom vykonal své. Co atol, to plasty. Jak je možné, že lidé tehdy nebyli prozíraví? Vždyť se málem zahubili!" svraštil jsem obočí.
"To nevím, ale teď se nám už nic podobného nesmí stát. Naštěstí jsme dnes už poučeni, leč to poučení má trvalé následky."
"To ano, trvalo dlouho, předlouho, než se nám oceány podařilo vyčistit, aby ryby nepomřely."
"Co je to platné, když všechny ryby následně rybáři vylovili..."
"Naštěstí jsme, zanedlouho po tom, už měli syntetizátory, tak nebylo ryb třeba."
"To sice ano, ale ryby v mořích a oceánech už nikdy neuvidíme, leda že bychom si je dovezli z hvězd," posteskl si Tomáš.
"Myslíš, že by se daly přenést??? Nebo alespoň jejich část? Vždyť tu je prostředí jiné, než jinde... Mohly by dostat šok a stejně by lekly."
"To není tak jisté. Už jsi přece slyšel o podpovrchových mořích na planetkách, planetách i měsících.
"Ano, vím o tom. Je jich pěkná řádka, třebas..." a začal jsem vyjmenovávat ty nejznámější.
"Počkej, něco mě napadlo... když žijí v extrémní zimě, tak by mohly přežít u nás na dně oceánů..."
"Hmm... jenže to bychom se museli provrtat na nějaké takové planetce celkem velkou hloubkou ledu..." uvažoval jsem nahlas.
Z uvažování mě vytrhlo poklepání na rameno.
"Jindřich Víterek?" otázal se mužský hlas za mými zády.
"Ano, to jsem já," otočil jsem se. Spatřil jsem urostlého poručíka hvězdné flotily. Byl oděn prostě, ale účelně. Overal, který měl na sobě, byl nachové barvy a byl přepásán perlovým opaskem. Na výložkách overalu se třpytila jediná stříbrná hvězda.
"Jsem spěšný posel a mám pro vás zprávu," podal mi jeden z dopisů, které držel ve svých dlouhých prstech.
"A vy jste jistě Tomáš Ferel," načež mu podal druhou obálku.
Chvíli bylo ticho a pak povídal: "Na ústředí mi bylo řečeno, že vás zastihnu zde... je to naléhavé," dodal a čekal, až si přečteme dopisy.
"Podívejme, zpěv velryb... zrovna jak do rány. Zrovna jsme se tady s Jindřichem o něčem podobném bavili, že ano, Jindřichu?!"
"Ano, takže výprava..."
"Netuším, co tam máte napsáno, jen jsem vám to měl co nejrychleji doručit," oznamoval posel a pokračoval: "Nevíte prosím, kde je doktorka Adinová?"
"Myslíte asi Sašu, že ano? Nejspíš u sebe v ordinaci. Nebo tam snad není?" opáčil jsem a zvedl levé obočí.
"Ne, bohužel. I té mám předat dopis."
"Nechte to tu, my ji najdeme," nabídl se Tomáš.
"To nemůžu, musím to předat osobně," trval na svém posel.
Tu se však u dveří baru objevila Saša. Měla na sobě blankytně modrý overal, na kterém byl uprostřed prsou zlatý had omotávající se kolem hole - znak lékařů.
Poslíčkovi spadl kámen ze srdce. "Konečně, hledal jsem vás všude, tohle je pro vás, paní doktorko," a vytáhl z náprsní kapsy složený dopis, načež se otočil a odešel.
Saša si spěšně přečetla dopis a zvedla oči s otázkou: "Vy taky?"
"Ano, letíme spolu," řekl koordinátor výpravy Tom.
"Jdu si sbalit a vy byste měli taky a ne tu sedět!"
"Klídek, to nebude zas tak horké. Klidně to vydrží ještě jedno kafe." Tom se na Sašu pousmál a začal volit na syntetizátoru další kávový nápoj.
"Jako koordinátor bys měl jít příkladem, Tome, a nepij toho kafe tolik nebo neusneš."
"Sašo, znáš mě, usnu vždycky po čemkoliv, kafe mě nemůže rozhodit."
"Teď třebas ne, ale za deset let..." nedokončila Saša.
"Teď je teď a dost řečí... jdu si ho vychutnat... tááák ještě šlehačku a je to super."
"Já se ti divím, jak tu břečku z toho syntetizátoru můžeš pít. Já jedině klasického turka," podotkl jsem.
"Tak toho zas nemůžu já, žaludek to nebere."
"No nic, já jdu a vy tu dlouho nebuďte," ale to Saša ještě netušila, že sem též přijde Petr s Davidem.
Zanedlouho se objevili oba. Se stejnou obálkou, jakou jsme dostali my.
"Hola hoj, bando! Těšíte se?" zahlaholil ode dveří David, malý vyzáblý chlapík, s kšiltovkou na hlavě a s dopisem v ruce.
"To si piš, nějak mě pálí Země pod nohama," odpověděl jsem.
"Copak, nelíbí se ti na naší Matičce?" otázal se s úsměvem Petr, který měl na sobě zelené montérky plné rozličných skvrn.
"Jak se to vezme. Hvězdný prach mám radši, či spíše to objevování..." a zasnil jsem se při vzpomínce na to, jak jsem letěl do souhvězdí Alfy Centaury na průzkumnou cestu.
"Ještě řekni, že bys radši byl sám na nějaké planetce," podivil se Petr.
"To sice ne, ale vaše společnost mi stačí, víc než ty návaly tu na Zemi. Nějak jsem už odvykl pozemskému životu. I ty magnetoplány, se kterými musím jezdit, když někam potřebuji, mi nesedí... to vrnění motoru, dá-li se tomu tak vůbec říkat, nějak nemám v lásce."
"To se ti nedivím, ostatně mám takový pocit, že kvůli tomu tu na Zemi lidi hloupnou. Ty vlny ovlivňují jistě mozek," podotkl David
"Myslíš, že to není stíněné?" překvapeně jsem se na něj otočil.
"Nedal bych za to zlámanou grešli," s pochmurným výrazem ve tváři řekl Petr.
"Tak mě teď napadlo... co když je to účel?" zapochyboval jsem.
"Nechme toho, máme myslím teď docela jiné starosti a pak, co je nám do pozemského života, ten prakticky nežijeme. Za těch několik let, co spolu létáme, jsme strávili na Zemi ani ne pár měsíců," a koordinátor se na chvíli odmlčel. "Poslyš, Petře, co ta raketa, kterou poletíme? Víš něco bližšího?"
"Ano i ne. Dělali na tom v kosmologickém ústavu pár let, je to prototyp, navíc budeme používat antihomtu v reaktoru."
"To může být zajímavé, máš s tím zkušenosti?"
"Ano, před poslední výpravou jsem to studoval a něco i sám konstruoval, ale to se mohlo za tu dobu změnit, sám jsem zvědavý, s čím přijdou pozemští vědci."
"A nebude to pro tebe těžké?"
"Nemyslím, vše je to prakticky stejné. Pochybuji, že by se cokoli drasticky změnilo.
"Dobrá tedy. Sejdeme se tady za týden a pak probereme podrobnosti. Ještě vám všem dám vědět. Zatím se mějte," koordinátor Tom se zvedl a odešel z baru. My zbylí tři jsme ještě chvíli zůstali, ale pak se též odebrali do svých domovů.