Urtigo - vodní svět - Sabotáž

19.07.2020

V nemocnici si mě vzali do parády, ale já se strachoval o to, zda tam nezůstanu moc dlouho, abych mohl letět. Naštěstí mi Saša řekla, že kůže bude za pár dní v pořádku. Jen se mi musí obnovit, tam, kde jsem ji měl sežehnutou. Jo, vypadalo to ošklivě, ale nic jsem necítil, už proto, že mi cosi píchli, asi nějaký uklidňovák...
Na pokoji jsem byl sám a starali se o mě jak o malé děcko. Obnova kůže trvala asi hodinu a pak jsem musel ještě projít radiační fází, to aby se nová kůže správně "přisála" k masu, jak mi řekli. Celé to trvalo asi půl druhé hodiny a pak už jsem měl klid. Poté za mnou přišel Petr s Davidem.
"Čau, ty stará vojno, cos dělal?" s úsměvem prohodil Petr ode dveří.
"Co by, magnetoplán vzplál, jak krabička od sirek a já musel jít pěšky."
"Ty taky?" podivoval se David.
"Jak já taky? Tobě se stalo něco podobného?" otázal jsem se Davida s úžasem.
"To si piš, Tomášovi taktéž, jen jsme měli štěstí, že to bylo v suterénu..." začal vysvětlovat Petr.
"Divné! Co si o tom myslíte?"
"Sabotáž, co jiného! Někdo asi vyslechl naši rozpravu," začal dedukovat David.
"A Saše se nic nestalo?" nedalo mi se nezeptat.
"Té jediné ne. Ostatně ta do nemocnice jezdí pásovým tunelem, to víš ne?!"
"A co jinak, řekli jste to někomu?"
"Jo, právě se tím zabývá policie. Asi jsi měl doma štěnici," a David svraštil čelo.
"Myslíš? Kdo by co chtěl u mě doma, vždyť nejsem nikterak důležitá osoba..." ale byl jsem Petrem přerušen.
"Jsi a moc dobře to víš. Jsi navigátor a bez navigátora jsme v kélu..."
"A vůbec je to celé divné. Buď někdo nechce, abychom odstartovali a navázali kontakt s tou druhou civilizací, anebo se jedná o ty magnetoplány," doplňoval David.
"No, myslím, že budu rád, až odstartujeme..." komentoval jsem nastalou situaci.
"Nejsi sám, ale start bude asi o pár dní odložen... Celá jedna četa techniků byla pověřena, aby prozkoumali každičký kout rakety, zda tam náhodou není nějaké to kurvítko, které by nám mohlo být osudným," doplnil David.
"Kurvítko?!"
"Jo, prostě další sabotáž, ale na raketě..."
"To jsme to dopracovali," povzdechl jsem si.
"Hlavu vzhůru, bojovníku, jsi přece kus chlapa, nic tě nedokáže rozhodit a teď tu jsi jak mátoha," zahlaholila Saša ode dveří.
"Ahoj, sluníčko moje, hned mám lepší náladu."
"No, no, no, to sluníčko si nech a pak... máš být v klidu! Co vy dva tu pohledáváte?!" otočila se na Petra a Davida.
"Však víš, ty zkurvený magnetoplány..." obrátil se David k Saše.
"A dost! Že vás huba nebolí, on se z toho musí prvně dostat. Dejte si odchod! Jindřich potřebuje hlavně klid a ne další starosti!"
"A co ty, Sašo, ty jsi v pohodě?"
"Já jo a už v klidu lež, podívám se na tebe večer... zkus usnout, pokud můžeš... máš nařízený absolutní klid, takže všichni ven!"
A zase jsem byl sám. Zataženými roletami prosvítalo slunce, ale ne moc a já přemýšlel a přemýšlel nad nastalou situací, až usnul. Saša mě po několika hodinách probrala...
"Tak co, je ti líp?" a pohladila mě po hlavě.
"Skvěle, jen mě svědí ta kůže..."
"Hlavně se neškrab, hladit můžeš."
"Mám pocit, jako by po mě lezlo tisíc mravenců."
"To víš, chvíli to potrvá, než se to uklidní..."
"Mám hlad, že bych snědl i velblouda..."
"Však za chvíli je večeře, jen jsem se došla podívat, zda ti něco nechybí."
"Ty jsi vážně zlatíčko, být tu furt, tak klidně budu hlady dva dny."
"Nech si ty lichotky, Jindřichu, moc dobře víš, že se při nich červenám!" a byla to pravda. Líčka se Saše začervenala a jakoby jen tak mimochodem na mém čele přistála pusa.
"To ti ta pusa ulítla, nebo si mám myslet něco jiného?"
"Ulítla, neulítla, prostě mi to přišlo jako dobrý nápad... á... už je tu večeře, tak se dobře najez a já se tu za chvíli zase zastavím."
Co jsem mohl dělat, ale v duchu mi bylo skvěle. Saša byla moc dobrá doktorka. Tohle bych do ní v životě neřekl. Že by mě přeci jen měla ráda? Teprve po čase se mělo ukázat, jak to vlastně myslela...