Urtigo - vodní svět - Zvídavý žralok

23.08.2020

Zrovna mi končila služba u vysílačky. Nic se zatím nedělo, ryby mlčely. Bylo to podivné. Co se asi odehrává u nich. Jakmile mě vystřídal Tom, tak mi to nedalo, oblékl jsem si s obtížemi skafandr a vyšel ven před raketu. Zkontroloval jsem nastavení emitorů a poslední hlášení, ale byl tu klid. Slunce zrovna vycházelo a tak se mi naskytl půvabný pohled na ledovou plochu. Popošel jsem k díře, kudy jsme spustili generátory a chvíli jsem tam jen tak stál a tu se pod dírou ve vodě objevil mladý žralok. Chvíli kroužil kolem napájecích kabelů, co vedly od generátorů a pak vystrčil hlavu a zase zmizel pod vodou. Udělal jsem krok zpět, ale pak jsem se zase přiblížil k díře. Opět se ta scéna opakovala. Bylo to zvláštní, jako nějaká hra. Chvíli jsem posečkal a opět se vynořil. Jeho oči měly v sobě cosi zvláštního. Jakousi touhu, pokud se o tom dá u ryby vůbec mluvit. Ale najednou jsem si uvědomil, že tu nejsem na Zemi a že tu ryby asi mají mezi sebou nějaký jazyk. Pokusil jsem se... Lehl jsme si na břicho a natáhl ruku k vodě. Byl to riskantní pokus. Koordinátor by mně za to jistě vynadal, jak se mohu opovažovat takto riskovat život, ale já měl jasný cíl... komunikaci. Netrvalo dlouho a žralok vyskočil z vody a tělem se mi otřel o ruku. Zkusil jsme se nahnout níž, abych na něj dosáhl víc, ale skok už neudělal, jen se na chvíli zastavil naproti mně a dlouze mi hleděl do očí. Ty jeho byly temné, ale bylo v nich cosi jako porozumění i zvědavost zároveň. Odhodlal jsem se. Pomalu jsem se spustil po laně do vody. Voda mě nadnášela, takže jsem neměl takové problémy s nohou, jako na ledě. Znova se objevil, otřel se mi o tělo a posečkal, než jsem se chytl jeho hřbetní ploutve. Co má asi za lubem, prolítlo mi hlavou. Ale dál jsem už neuvažoval. Byl jsem tažen do hlubin... Trvalo dlouho hodně dlouho, než jsme dopluli až ke dnu. Tam, u skaliska, byly vidět jakési příbytky. Ano, byly to domy, ale jiné než jsem, znal ze Země.
Neudržel jsem se a vykřikl: "Bože, civilizace! Neskutečné!"
"Haló Jindro, kde jsi? Snad ne někde venku?" ozvalo se ve vysílačce.
"Sašo, nebudeš tomu věřit, jsem dole ve vodě u skaliska a je tu čilý ruch," snažil jsem se o souvislou větu, ale moc mi to nešlo, jak jsem byl vzrušený.
"Panenko na nebi, ihned se vrať, vždyť se může něco stát!"
"Ne, ne, když už jsem dole, tak si to tu z blízka hezky prohlédnu. Kyslíku mám ještě na čtyři hodiny. Vyřiď Tomovi, že ryby se mnou navázaly kontakt a ukazují mi tu jejich město. Mimochodem, pošli za mnou sondu. Myslím, že budete dost překvapeni. Zapnu si lokátor..."
"Dobře, zavolám ho, ale miláčku, dávej na sebe pozor!"
"Budu, neboj...", nedokončil jsem větu, protože v tu chvíli jsem ji uviděl. Byla to totiž ona. Přesně ta velryba, kterou jsem před odletem, ještě na Zemi, spatřil ve snu. Chvíli kolem mě kroužila a pak na mě upřela dlouhý pohled. Věděl jsem že teď mám šanci, buď a nebo. Pomalým pohybem jsem se jí dotkl. Určitě to ucítila a na znamení, že se nemám čeho bát, proplula pod mými prsty. Tu se v dáli objevil další žralok. Tento vodou přímo letěl a jak se přibližoval, tak se mu začala otvírat pusa a já viděl jeho ostré zuby. Vypadalo to tak, jako by si mě chtěl dát k obědu. Ale ona mu vplula do jeho dráhy a zarazila ho. Bylo to podivné. V tu chvíli se objevili další žraloci a eskortovali, dá-li se to tak nazvat, onoho žraloka dál ode mě. Ten mladý byl se mnou stále a kroužil kolem ní. Jen co se to ve vodě uklidnilo, připlula sonda. Konečně jsem nebyl odkázaný na cizí ploutve, ale měl jsem vlastní pohon. Skafandry sice měly něco jako malý lodní šroub, ale ten byl dobrý jen pro menší pohyb. Sonda byla silnější a rychlejší. Navíc, měla lepší kamery a také světlomety a tak se všichni na lodi mohli obdivovat té vodní kráse. Ano, Saša zburcovala všechny na lodi, nejen Toma, a tak se teď všichni tlačili u obrazovek. Napětí se dalo krájet...