Večerníčky

Večerníček vychází mezi 22-23 hod.

Ale jen tehdy, když je múza a nedělám třeba něco jiného.

Doufám, že se vám moje večerníčky budou líbit a následně mě podpoříte i koupí knihy, či jinak mile - třeba návštěvou a donesete hodně kafe, hihihi.

UPOZORNĚNÍ: Toto je první draft (alfa verze - bez korekcí) - výsledná knížka se může značně lišit.

Celá průzkumná výprava se dala do hledání Jindřicha. Prvně letěli do míst, kde ho slyšeli naposledy.
"Led, samý led!" suše konstatoval koordinátor.
"Tady ho takto nenajdeme. Bez signálu má me pramalou šanci," posmutněl fyzik.
"Ale musíme přece něco udělat?!" vykřikla málem Saša.
"Hele Sašo, museli bychom pod led a hledat ho tam..." chtěl pokračovat...

Na palubě lodi to teď vypadalo nevalně...
"Ztratili jsme spojení Tome!" vyjekla Saša a slzy jí vytryskly z očí.
"Co teď?" a koordinátor se na chvíli zamyslel, ale neztratil hlavu. "Vyčkáme, co bude. Jistě se nám ozve."
"Snad ho neodtáhli moc daleko. Má jen omezenou zásobu kyslíku. Co ho to jen napadlo, dát se takto všanc?! Hrom...

Velryby mě doprovázely k tomu podivnému světlu uprostřed hlubin. Po pár minutách jsme se vynořili uprostřed osvětlené jeskyně. Světlo zde bylo nazelenkavé, jakoby fosfosreskovalo. Vydrápal jsem se na rudý písčitý břeh, plný rozličných strojů. K čemu měly sloužit, to jsem nevěděl. Byl tu čilý ruch. Oni vodní lidé zde pracovali v podobných...

Ráno, jak se princ Kronut vzbudil, oblékl se opět za poutníka a šel se podívat přímo do loděnic. Vida, že se v loděnicích pilně pracuje, a vše je v pořádku, odhodil kápi a najal si loď, která ho měla dopravit na ostrov Hudara, kde sídlila nejváženější kněžka království - Mariana. Chtěl se ještě poradit s hvězdami, než se vydá na...

V průběhu cesty k osadě se naše nebojácná skupinka potkala asi s tuctem nemrtvých a celkem dobře se s nimi vypořádala. Kostlivci padali jeden za druhým, tak jak na ně po cestě naráželi. Nejvíce jich skolil Seraf, který se ujal vůdcovství, vida, že Agátka se drobet bojí a ani jedna z elfek se do toho nijak zvlášť nehrne. Přesto jim...

Cesta rychle ubíhala. Jezdci jeli tryskem směrem k jezeru. Tam, na úpatí skály, se tyčila posvátná socha. Byli na pohřebišti. Sesedli z koní a šli se podívat, jak to tam vypadá.
Procházeli se mezi náhrobky... Bylo tu tísnivé ticho, takové až srdce svírající. Pojednou se u jednoho z náhrobků začala zvedat zem...

Seděl jsem u stolu, drbajíc se na bradě a popíjel jsem pivo. Tu ke mě přistoupil neznámý muž. Jeho vzhled byl na první pohled nenápadný z jednoho úhlu, ale pak...
"Smím si přisednout, Simone?" optal se.
"Jistě..."
"Co vy tu děláte?" otázal se kapitán s neskrývaným údivem.
"Co by, kontroluji stav daných věcí... Vše v pořádku?" otázal se mě....

Chvíli jsem na tím Nikolčiným dotykem přemýšlel, ale pak jsem tu myšlenku zapudil a jal se vyprávět příběh o sopce a pouti po moři dál...
"Jak jsem u té pitky zjistil, tak jsme měli namířeno do Indie - do jednoho malého přístavu. Kapitán i posádka byli celí rozjaření z pití a jelikož jsem toho moc nepil a pil jen...

Byl jsem u vytržení. Hlas ve mně řval neskutečnou blažeností: MÁM DUŠI!!! Jsem člověk! Byl jsem rozrušen, ale nechtěl jsem na sobě nechat nic znát, ale Thomas cosi vytušil...
"Klinická smrt, říkáte, Edgare?" a Thomas se na okamžik zamyslel.
"Co je to?" zeptala se Nikol.
"Víš, to je... jak ti to jen vysvětlit... představ si, že tvoje...